Dvanáct set kilometrů bez univerzity

S Hamzou Lakhalem jsem si povídal na městské pláži v marockém Agadiru koncem ledna tohoto roku. Bylo to poté, co jsem se vrátil z okupované části Západní Sahary, kde jsem se bez povolení marockých autorit setkal s tamějším disentem. Vést svobodně rozhovor se sahrawánským aktivistou, básníkem a studentem anglické literatury bylo najednou mimo okupované území mnohem jednodušší. Avšak hutný obsah rozhovoru jen podtrhl to, co jsem v Laayoune zažil na vlastní kůži. Totiž nutnost překonávat celou řadu nástrah včetně všudypřítomných policejních kontrol a neustálého sledování tajnou policií, které vygradovalo v honičku a úprk v taxíku někde na periferii města. To vše společně s výpověďmi sahrawánských žen a mužů doslova vykreslilo krutý obrázek o úrovni represe a násilí vůči národu, který zcela legitimně více než 40 let volá po naplnění práva na sebeurčení a s tím i po vlastní územní suverenitě.

Hamzo, řekni mi něco o sobě. 
Jsem sahráwánský básník, je mi 34 let a studuji na univerzitě tady v Agadiru anglickou literaturu. Jsem sahrawánský aktivista.

Co tě přivedlo k aktivismu?
Od čtyř let si uchovávám první vzpomínky, kdy u nás doma policie pravidelně prováděla razie a napadala moji rodinu. Bylo to vždy za soumraku. Pokaždé někoho odvedla, nejčastěji mé starší bratry. Od té doby jsem si začal uvědomovat svoji identitu. Začal jsem hledat odpovědi na to, co se kolem mě každý den děje. Když jsem pak chodil v 90. letech do školy, otázka mojí identity už byla jasná. V marocké škole se nedozvíš nic víc než marocký výklad dějin. Sahrawánci a Západní Sahara jako by vůbec neexistovali. Navíc tou dobou už byli všichni moji bratři ve vězení bez jakéhokoli rozsudku.

 

IMG_2717

Pomůžou nám jedině lidi, kteří nám věří a  uznávají naše práva, říká Hamza Lakhal.

Jaká je tedy historie Sahrawánců? Odkud pocházíte a na základě čeho si nárokujete území Západní Sahary?
Severní Afrika byla původně obývána převážně Berbery. I mnoho dnešních Maročanů jsou Berbeři. Mezi Berbery je mnoho dalších národů, etnicit a kmenů. Jedním z národů byli Sanhadžové. Obývali území od Západní Sahary přes Mauretánii až po Senegal. Takže my jsme vlastně potomci Berberů, Arabů a afrických černochů. Tyhle tři elementy tvoří jádro našeho národa. Arabové přišli z Arábie v 8. a 9. století, kdy se na západní Sahaře potkali s lidmi národa Sanhadža. Po celá staletí žili vedle sebe, ale nikdy společně nebudovali stát ani žádné instituce. I proto, že my jsme byli nomádi. Ale vždycky to tak fungovalo. Pak nastoupila nadvláda Almorávitů, jejichž impérium zahrnovalo dnešní Maroko, část Alžírska, Mauretánii až po Senegal. Almorávité byli ale také Berbeři a tím, jaké území kontrolovali, rovněž Sanhadžové. Dnes se ve škole dětí učí, že to byli všechno Maročané. I to je jeden z výkladů, na jehož základě si Maroko nárokuje naše území. Takhle se nám snaží ukrást naši historii.

Historii píší vítězové?
Ano. To řekl Churchill, že? Nomádi žili v míru, nikdy neměli ambice budovat impérium. Jsou to muslimové, stejně jako lidé ve všech zemích okolo, ale nemají rádi ty druhy režimů, které tak dobře známe z historie – řízené králi nebo sultány. Nikdy se nespokojili s tím, že by nad nimi někdo držel kontrolu či s nimi obchodoval jako s otroky. A to trvá dodnes. Maroko je jediná země v oblasti, která je stále královstvím. Tímto způsobem nás okrádají o naši historii a učí nás ve škole, všechny Maročany i Sahrawánce, smyšlené dějiny Maroka plné lží. Od dětství nevíme nic o své historii a identitě, o sobě. Víme jen, že s Marokem přišla civilizace a my jsme jen nomádi, z podstaty zkažení lidé.

Jakým hovoříte jazykem?
Nemáme svůj vlastní jazyk. Mluvíme arabským dialektem, který se ale liší od toho v Maroku. V Západní Sahaře a v Mauritánii se hovoří jinak než ve zbytku regionu. Když přišli Arabové z Arábie a došli až na území Západní Sahary a Mauritánie, zůstali izolovaní od ostatních kultur. Proto je náš dialekt blízký té klasické arabštině. V průběhu času se zakonzervoval.

Pojďme se vrátit k tobě a k tvému životnímu příběhu. Hovořil jsi o svém dětství a o momentech, kdy sis začal uvědomovat svoji odlišnost. Jak se to projevovalo ve škole? Byl jsi kvůli tomu někdy šikanován?
No, například na základní škole s námi maročtí učitelé nakládali ani ne jako s lidmi druhé kategorie, ale jako se špinavci, kteří nejsou hodni vzdělání. Prostě proto, že jsme pro ně byli barbaři. Většina z nich byla současně agenty, pracovali pro rozvědku. Takže když nás třeba ve třídě bili, připomínalo to mučení ve vězení. To ve mně vyvolávalo hněv. Od té doby jsem se začal ptát vlastní rodiny, proč se tohle děje. Proč na nás útočí, proč se ke mně ve škole tak chovají. Můj bratr mi to postupně začal vysvětlovat. Když ho společně s ostatními bratry zavřeli do vězení, už jsem věděl, že je tam něco, co nás jakožto Sahrawánce od Maroka odděluje.

Kolik ti tehdy bylo let?
Bylo mi sedm. V té době jsem začal pomáhat aktivistům v tajné činnosti. Tehdy bylo a dodnes stále do velké míry je zakázané jakkoli veřejně demonstrovat. Dneska však máme media, internet, moderní technologie nebo lidi jako ty, kteří se dostanou dovnitř a můžou o nás svobodně informovat. V 80. a 90. letech jsi nemohl vůbec nic, ani vyjít na ulici a jakkoli třeba jen uvažovat o tom, že bys veřejně řekl, že jsi Sahrawánec. Za to se tehdy nešlo ani do vězení, ale rovnou do hrobu. I proto se aktivisté v tuto dobu projevovali spíš skrze graffiti jako ¡Viva Western Sahara!, ¡Viva Polisario! s vyobrazením západosaharaských vlajek nebo prostřednictvím různých samizdatů.

Jako dítě jsem v té době pomáhal samizdaty a další tištěné materiály roznášet. Policie nikdy neměla tušení, co jsem nosil v batohu. Ještě jsem ale samozřejmě nerozuměl, o co ve skutečnosti jde. Že je to nějaká politika, otázka kulturní, ekonomická, politická. Dělal jsem to prostě proto, že jsem nenáviděl to, jak se mnou nakládají, jak nakládají s mojí rodinou, s mými bratry, se mnou ve škole. To vše jsem si začal uvědomovat později, jak jsem postupně vyrůstal. Věděl jsem, že marocký režim se nám snaží vzít identitu. Když přijedeš na okupované území Západní Sahary, první věc, která tě musí překvapit, je, že tam nenajdeš ani jednu univerzitu, nenajdeš tam žádnou knihovnu, žádné pokročilé vzdělávací instituce, žádné divadlo ani pořádné kino. Prostě nic, co by pomáhalo lidem se vzdělávat a kulturně se rozvíjet. Žádné takové místo na okupovaném území není.

Jako student jsem se o tohle začal zajímat. V roce 2002 jsem společně s dalšími přáteli založil iniciativu, která po marocké vládě požadovala vybudování univerzity na okupovaném území. Netrvalo dlouho a policie nás všechny pozatýkala a uvěznila. Policie v té době dokonce zaútočila na naši školu a zmlátila všechny studentky a studenty. Mě, jelikož jsem byl vůdce iniciativy, ihned odvedla k výslechu. Zajímalo je zejména, zda jsem v kontaktu s Polisariem. Ve skutečnosti jsem žádné kontakty neměl. Byl jsem mladý kluk. Nic jsem neschovával. Realita byla prostě taková, že jako Sahrawánec jsem se cítil utlačován. Nebyl jsem svobodný. Sakra, vždyť jen pobřeží Západní Sahary má přes 1200 kilometrů a není tam ani jediná univerzita!

Dodnes?
Ano, dodnes. Přitom naše země je bohatá. Přesto tam není vůbec nic. A kvůli mé studentské iniciativě mě v roce 2002 vyhodili ze školy. To je důvod, proč jsem dneska na univerzitě teprve ve 3. ročníku. Opět studovat jsem mohl začít až v roce 2014. Celých 12 let jsem měl do školy vstup zakázán.

Co se změnilo roku 2014, že ses mohl vrátit ke studiu?
V Maroku se od roku 2005, od počátku intifády, hodně věcí začalo hýbat. No dobře, hodně je asi silné slovo. Tak alespoň něco. Mnoho informací se začalo šířit za hranice a Maroko se dostávalo pod mezinárodní tlak. Svět se dozvídal o krutostech, které marocký režim po dlouhá léta na okupovaném území praktikoval. Ať už šlo o násilné potlačení mírových protestů, mučení a jiné nelidské zacházení, nebo dokonce masové vraždění, bití žen a všech nevinných uvězněných v nelidských podmínkách. Lidé o nás začali víc mluvit a Maroko bylo nuceno změnit přístup.

Co je pravdy na tom, že se Maroko začalo chovat jinak jen navenek, předstírat demokratický přístup, avšak ve skutečnosti si zachovalo svoji tradiční míru represe?
Ano, tak to je. Maroko předstírá, že je tu demokracie, navenek se tváří, že je vše v pořádku a že tu nikoho neutlačují. Zprvu Maroko začalo dávat Sahrawáncům práci, i z toho důvodu, že uzavřelo s EU dohodu o volném obchodu, která s sebou přirozeně nesla i plnění základních demokratických předpokladů včetně práva na práci. Jenže kolik těch pracovních míst ve skutečnosti bylo? Šest set. To je jen nepatrný zlomek.

Kolik vás na okupovaném území vlastně žije?
Je nás okolo půl milionu. Přesné počty nikdo neví.

Vraťme se ještě k tvé perzekuci. Co bylo oficiálním důvodem, který ti zamezoval ve studiu? 
Neexistuje žádný oficiální důvod. To je na tom to nejvíc absurdní.

Chceš říct, že tě na 12 let vyhodili ze školy a ani ti neřekli proč?
Přesně tak, neřekli mi nic, ani mi nedali nic napsaného. A tak jsem se tehdy stal u nás známým. Hodně lidí o mém případě mluvilo, několik organizací zajímal můj příběh. Tím jsem si postupem času, právě díky určité popularitě, zajistil návrat do školy. Maroko mi povolilo studovat vybrané bakalářské programy. Tak jsem se dostal sem na univerzitu. Takových jako já jsou ale spousty. I jeden z mých bratrů nemůže studovat. Maročané ho uvěznili, ještě když chodil na základní školu v roce 1995. Nemůže studovat dodnes.

A mohou tedy Sahrawánci v Maroku studovat cokoli, nebo pro ně existují nějaká omezení?
Je to komplikované. Většina mladých Sahrawánců se nejčastěji snaží dostat na práva. Nevím proč, ale asi kvůli podstatě naší situace. Ve skutečnosti ale nelze studovat cokoli. Kupříkladu já jako student posledního ročníku si nemůžu svobodně ani vybrat téma své diplomové práce. Nemůžu psát ani bádat o ničem, co by se jakkoli dotýkalo Sahrawánců a jejich kultury.

Převládá i zde na univerzitě negativní přístup vůči Sahrawáncům? 
Dalo by se to tak říct. Mezi učiteli jsou ale samozřejmě výjimky.

Máte i mezinárodní přednášející?
Ano, na katedře angličtiny máme jednoho Američana, jediného cizince. Nic si nedovolí, ani nemůže. Všichni ostatní jsou Maročané.

Musí být dost těžké o těchto věcech mluvit. Jak moc velké je to tady riziko?
Ano, musíš být opatrný. První, kdo je na ráně, jsou vždycky studenti. Mnoho jich zatkli a stále je zatýkají. Pořád dokola.

Kdy se to stalo naposled?
Přibližně dva měsíce zpátky. Šlo o malý studentský protest uvnitř kampusu. Policie ho jako vždy násilně potlačila. Další problém je, že Maročané se často stylizují do role obětí. Neustále jim vymývají mozky, po staletí čelí propagandě ze strany královské rodiny. Členové královské rodiny tvrdí, že jsou přímými potomky proroka. Vidíš ten nápis támhle na tý hoře (ukáže na obrovský arabský nápis, který se u Agadiru rozpíná přes celý svah kopce nad zálivem)? „Bůh, král a vlast“. To znamená, že královská rodina získala pravomoci konat přímo od Boha. V důsledku tak Maročané nemohou o ničem svobodně mluvit, pokud jim to královská rodina přímo nedovolí.

IMG_2719.jpg

Nápis na svahu u Agadiru odkazuje na motto „Bůh, vlast a král.

A takhle to funguje už několik staletí. Například v roce 1975, kdy Maroko vtrhlo do Západní Sahary (takzvaný Zelený pochod, pozn. aut.), král se v rámci propagandy nechal vykreslit jako osvoboditel národa od španělské nadvlády. Dokonce se tehdy hovořilo o vybudování mostu mezi Sahrawánci a Maročany, kteří společně pokořili Španělsko. V televizi, v novinách, všude. To samozřejmě dodnes nelze absolutně zpochybnit, a to přesto, že je to celé smyšlené. Jediná politická demokratická strana, která si to dovolí rozporovat, jsou komunisti.

Je komunistická strana v Maroku legální politickou stranou? 
Je ilegální, nemůže se účastnit voleb. Většina jejích aktivistů je ve vězení. Fungují však ve spolupráci s dalšími organizacemi, často s těmi lidskoprávními. Vždycky se zajímali o situaci Západní Sahary. Jako de facto jediní. A je jich jen pár. Všichni ostatní považují Sahrawánce i Západní Saharu za Maroko. Nelze s nimi o tom ani jakkoli diskutovat. Vždy to skončí tím, že řeknou: „Ale vláda říká…“ nebo „Ale král říká…“ Žádný prostor pro diskusi, natož změnu názoru.

Funguje alespoň na univerzitě nějaká bližší spolupráce s marockými studentkami a studenty, nebo i tam je to takhle rozdělené?
Ano, je to stále rozdělené. Nemohou nás nikterak podpořit, bojí se. Na druhou stranu, není problém s nimi hovořit soukromě. Nemůžu proti nim nic říct. Jsou to lidé jako my. Takhle se stýkám s mnoha Maročany, ať jde o básníky, učitele, spisovatele, pracující, studenty… Ale nemůžu se s nimi jen tak bavit o čemkoli. Prostě proto, že je nechci uvést do nebezpečné situace a oni sami téma Západní Sahary neotevírají.

Musí ale o tom přece vědět. To je nikterak neláká se s tebou o tom bavit?
Ano, oni to vědí. Nejsou ale moji blízcí přátelé, spíš známí. Já nechodím k nim domů, oni nechodí ke mně domů. Ale jinak je vše korektní. Je to složité.

Existuje nějaký případ, kdy se Maročané připojili k akci Sahrawánců?
Nepřipojují se, nicméně samozřejmě existují výjimečné případy. Jsou maročtí osadníci, kteří na okupovaném území žijí mezi Sahrawánci. Někteří z nich tak přijali sahrawánskou kulturu a v podstatě i identitu, nebo se dokonce aktivně připojili k intifádě. Jenže tím se dostali ještě do větších potíží. Marocký režim na ně nahlíží jako na zrádce a podle toho se k nim chová. Ještě hůř než vůči nám. Tito lidé jsou dokonce vyděděni vlastními rodinami. Takových případů je mnoho.

Další zajímavý příklad ze současnosti se týká jednoho marockého chlapce, kterému je dnes asi třináct let. Jeho rodina se ho zřekla. Marocká rodina. Rodiče se rozvedli a nikdo se o něj nestaral. Jeho babička věděla, že se od mala stýká se Sahrawánci, že všichni jeho kamarádi jsou Sahrawánci. Ale místo toho zavolala policii, aby si ho vzali a umístili do sirotčince. Postavil se proti tomu a sám požádal babičku, aby mohl žít se Sahrawánci. Jedna rodina se ho ujala a přijala ho za svého syna. Vše zcela oficiální cestou. Je to první Maročan adoptovaný sahrawánskou rodinou. Lze jej považovat za pozitivní příklad, že takové soužití je možné.

Mohl bys popsat, jak probíhá obvyklé zatčení marockou policií? Co se potom děje do chvíle, než tě zase pustí na svobodu?
Osobně jsem byl mnohokrát zatčen a uvězněn na několik dní. To se dělo a děje pravidelně. Každý měsíc mě někde chytí a pak vyslýchají. Třeba pokaždé na letišti, když někam cestuji. Někdy mi nedovolí ani odcestovat. Pokud tě zadrží na ulici při demonstraci, nejdřív tě zbijí. Poté tě odvezou někam na tajné místo, často jde o utajenou stanici, kde tě pak mučí. Samozřejmě před jakýmkoli verdiktem soudu. To běžně trvá tak kolem dvou až tří týdnů. Dva až tři týdny mučení, kdy o tobě nikdo nic neví. Nikdo neví, kde jsi, co se s tebou děje a jestli se ještě vůbec někdy vrátíš. Až pak tě oficiálně uvězní. Soudní líčení přijde nejdřív po devíti měsících. A pak tě teprve propustí.

Mluvil jsi o dvou až třech týdnech mučení. Co to znamená?
Tohle se těžko popisuje. Je to opravdu drastické, hrůzné. Mě osobně naštěstí nikdy nemučili. Pravděpodobně díky tomu, že jsem mediálně známý. Ale existují různé metody. Například velmi oblíbená je takzvaná kuřecí pozice. To ti svážou ruce a nohy a pověsí tě hlavou dolů. Potom tě mlátí vším možným hlava nehlava, dokud nezkolabuješ. Další metoda je taková, že tě položí na záda na stůl, hlava ti visí ve vzduchu a v této poloze ti cpou do úst kusy špinavé látky, kterými tě dusí. Opravdu nechutné. V některých případech ti rovnou lijí do úst moč. Je to vlastně takový waterboarding, jen ne s vodou, ale s močí. Naprosto obvyklé je sexuální zneužívání, znásilňování a ponižování. Nikoli jen žen, ale i mužů. Tyhle věci je těžké popsat. Většina lidí o tom nechce mluvit. Pro mnoho propuštěných je to nepřekonatelné trauma.

Pokud jsem pochopil správně z předchozích svědectví, které jsem si měl možnost vyslechnout v Laayoune, většina bývalých vězeňkyň a vězňů se po takové zkušenosti ještě víc radikalizuje. Jak to působí na tebe?
To je pravda. Řekl bych, že jejich přístup je velmi krátkozraký. Můžeme říct, že Maroko jako okupant jedná jako hloupý student. Místo toho, aby se učilo od ostatních, aby si ho lidé vážili, aby ho milovali, dělá vše proto, aby ho naši lidé nenáviděli. Dělá pořád stejné chyby. Vytváří si permanentně nepřátele. Tento jeho přístup je samozřejmě někdy úspěšný. Ne všichni jsou silní a po návratu už nemají energii. V některých věznicích je běžné používat elektrošoky, to má na osobnosti lidí destruktivní dopad. A strach z takového mučení je jako noční můra. A potom, když chceš získat práci, musíš říct, že jsi Maročan.

IMG_3352.jpg

Sahrawánské aktivistky z Laayoune, mnoho z nich jsou bývalé
politické vězeňkyně. Namalovaný ukazováček je symbolem práva sahrawánského národa na sebeurčení.

To platí i pro soukromý sektor? I tam se musíš přihlásit k marocké národnosti?
To ne. Nicméně problém je v tom, že takové práce tam zas není tolik. Když se jakkoli angažuješ, jsi pořád pod dohledem a oni samozřejmě tlačí na tvého zaměstnavatele, aby tě propustil. Můžu uvést příklad učitele Mohammeda Mayara ze soukromé školy. Ten byl vyhozen čistě kvůli svým aktivitám (Mohammed Mayara je koordinátor disidentských Equipe Media, pozn. aut.). Takových případů je mnoho. A pak je tu spoustu lidí, kteří práci neseženou vůbec. Mezi ně se řadím i já. Chceš žít normální život. Nezůstaneš navždy mladý. Chceš mít rodinu, ženu, děti. Ale nemáš peníze. Nemáš moc možností. Můžeš utéct a požádat o azyl. To je ale to, co Maroko chce – abys odešel. Už od roku 1975 probíhá marokanizace, již od Zeleného pochodu. Pokud odejdeme, zemi navždy ztratíme. Navíc nemůžeš odejít bez práce, bez peněz, bez naděje.

Když jsi například umělec, a těch je mezi námi mnoho, tak se jako Sahrawánec tady nemůžeš uživit. Jestli jsi básník, nemáš žádnou naději. Žádné vydavatelství ti nic nevydá. Takže mnoho těchto lidí jen sedí v kavárnách a nic nedělá. Já můžu psát a číst poezii doma. Tady, kde sedíme, už ne. To tě přirozeně vede k myšlenkám začít žít jinde. Jenže je tu extrémní chudoba. Přestože je naše země bohatá. Naše zdroje by vystačily nejen nám, ale pro celý region včetně Alžírska. My z toho nemáme vůbec nic. Takže v důsledku ani možnost odejít není vůbec snadná.

Kde vidíš řešení? Co se musí stát, aby se Sahrawánci osvobodili, získali a naplno užívali svá práva?
Musíme pokračovat dál v našem úsilí. Věřím v sílu našich lidí. Nesmíme nechat porazit naši naději. Samozřejmě potřebujeme mnoho podpory zvenku, od našich přátel, lidí jako ty, kteří budou pomáhat obhajovat naše práva a šířit naše svědectví o tom, co se tu děje. Věřím, že řešení přijde od těchto lidí. Nevěřím politikům. Nevěřím všem těm státům a OSN. Všichni jen kontrolují své vlastní zájmy. Jediní lidé, kterým věříme, jsou lidé jako ty, kteří mohou náš hlas šířit dál. Všichni ti, kdo mohou ve svém přirozeném prostředí o situaci svobodně hovořit a diskutovat, organizovat se a tlačit například na vlastní autority, které od Maroka nakupují naše bohatství. Já věřím v sílu lidu, ne v politiky.

A co referendum? Věříš v takové řešení?
Snažím se věřit, ale od roku 1991 se nic nestalo.

Myslíš, že jste k němu alespoň o něco blíž?
Svět je plný pokrytectví. V různých reportech a rezolucích o Západní Sahaře už Maroko přiznalo, že Sahrawánci mají právo na sebeurčení, že Západní Sahara není součást Maroka. Už ale nepřiznalo, že je okupant. V současnosti je nelegální kamkoli dovážet jakékoli bohatství z okupovaného území Západní Sahary. Ale přesto se to normálně děje, protože takový je zájem. Proto nevěřím, že referendum přijde od OSN. Můžeme na ně tlačit, ale jen pokud budeme mít všude lidi, kteří věří a uznávají naše práva. Dokud je mít nebudeme, nic se nezmění.

V případě, že by se přeci jen referendum uskutečnilo a Sahrawánci ho vyhráli, co by se potom stalo se všemi marockými osadníky, kteří již dávno na území Západní Sahary žijí?
Žijeme s Maročany od roku 1975. Nikde jinde na světě nenajdeš příklad osvobozeneckého hnutí, které by nikdy nezabilo jediného civilistu.

Polisario nikdy nezabilo civilistu?
Ne, ani jednoho. Všechny revoluce a jejich revolucionáři kupříkladu zabíjeli zrádce. My to neděláme. Existují Sahrawánci, kteří kolaborují, mají s Maročany společné obchodní a další zájmy. Nechci tvrdit, že jsme nějací andělé, ale naší přirozeností je svoboda a mírumilovnost. Můžeme bojovat, ale jako vojáci. Voják proti vojákovi. Nikoli proti civilistům. My říkáme OSN a Maroku, že lidé, kteří se tu narodili, se stanou občany Západní Sahary se všemi právy, které jim z toho právoplatně náleží.

A nebojíš se, že ta nenávist, která ve vás doutná po několik desetiletí, se promítne do nějaké násilné formy odsunu Maročanů?
Nebudu říkat, že tu není nenávist. Ale nejde o nenávist, jejímž cílem je Maročany pozabíjet nebo jim upírat práva. Protože pokud se díváš do budoucnosti, vidíš soužití, vidíš popíjet Sahrawánce s Maročany kávu, procházet se společně v parcích, vidíš, jak spolu navzájem normálně obchodujeme. My nemáme problém s Maročany jako lidmi. Například v roce 1999 jsme uspořádali velký protest. První svého charakteru v Západní Sahaře. Už jsme se neschovávali doma a nepředávali si potajmu informace, ale vyšli do ulic. Netrvalo dlouho a napadla nás policie. Ihned začala vyvíjet tlak na marocké osadníky, kteří tam žili. Řekli jim, že jim krademe zemi, kterou oni dostali od krále. Že jsou povinni ji bránit. A tak se přidali k policii a vypukla válka uvnitř města. Mnoho lidí umřelo. Bylo kolem toho hodně zármutku, a proto se ta kauza dostala až k soudu, kde bylo odsouzeno také několik Maročanů. To byl pro většinu marockých osadníků neuvěřitelný šok. Zjistili, že jim vláda lhala a zmanipulovala je. Od té doby se do ničeho prakticky nezapojují. Ten konflikt je jenom mezi marockou vládou a naším lidem.

 

Rozhovor vyšel dne 17. června 2017 v Deníku referendum.

Brazílie, rok poté

Co se děje v Brazílii rok po suspendaci Dilmy Rousseffové? Brazílie podle některých pozorovatelů prochází nejvážnější společensko-politickou proměnou od demokratické tranzice v 80. letech.

V Brazílii se v posledním roce situace jeví opravdu vážně. Zejména to pociťuje domorodé obyvatelstvo, LGBTQI+, osoby černé barvy pleti a pracující, ale i ochránci lidských práv a životního prostředí. Zdá se, že současná brazilská vláda se snaží o dekonstrukci již uznaných a fakticky nabytých práv domorodých obyvatel zajištěných brazilskou ústavou z roku 1988. Celkově podniká takové kroky, které nutně musí vést k radikálnímu narušení už tak křehké institucionální ochrany životního prostředí. Jde o likvidaci něčeho, co lze nejen v brazilském kontextu chápat jako dva na sobě závislé světy.

Nechám teď stranou okolnosti a příčiny odvolání prezidentky, takzvaného impeachmentu. O tom již bylo napsáno mnohé. Podstatné je, že nastal. Uplynul právě rok, a proto už v tuto chvíli můžeme hodnotit některé jeho dopady. Ty ve svém důsledku nutně vyvolávají tíživé představy o velmi sofistikované šokové doktríně, řízené z těch nejkonzervativnějších venkovských kruhů.

Viceprezident vrací úder
Na místo prezidentky Dilmy 12. května loňského roku dočasně usedl její po celou dobu vládnutí zcela upozaděný viceprezident Michel Temer. Jeho místo ze své funkce převzal předseda kongresu Eduardo Cunha. To platilo do doby, než rozhodl Nejvyšší soud a věc s konečnou platností schválil Senát.

To vše v termínu daném ústavou, který v takovém případě stanovuje maximálně 180 dní od suspendace. Prezidentka byla nakonec definitivně odvolána 31. srpna 2016. Michel Temer zůstal v prezidentském křesle dodnes a s ním i jeho kabinet.

Úplně prvním krokem, který Temer učinil, bylo snížení ministerských postů z 31 na 22 a odvolání všech čtyř žen – ministryní. A to včetně ve vládě vůbec jediné zástupkyně početné afro-brazilské populace. Poprvé od roku 1979 tak Brazílie neměla ve vládě ani jednu ženu. Netrvalo ani den a celý kabinet ovládli privilegovaní bílí muži. S trochou nadsázky lze konstatovat, že 107 milionů žen se ze dne na den ocitlo bez politické reprezentace.

Vláda začala razit tezi, že nerovnost je přirozenou součástí bytí a rovností žen a mužů se zabývat nehodlá. Oficiálně (sic!) žádné vhodné ženy nenašla. Jak prosté. Umístění Brazílie na 115. místě z hlediska reprezentativního zastoupení žen v politice nechalo Temera zcela chladným. Teprve až v lednu 2017 jmenoval první ministryni.

Korupce střídá korupci
Zloděj volá: „Chyťte zloděje!“, chtělo by se říct. Krátce po odvolání Dilmy obvinila brazilská federální policie Eduarda Cunhu, již zmíněného předsedu brazilského kongresu, hlavního strůjce a architekta impeachmentu, blízkého Temerova spolupracovníka a přední politický kádr Partido do Movimento Democrático Brasileiro (Strany demokratického hnutí Brazílie, PMDB).

Cunha čelí hned několika obviněním včetně toho, že pro sebe a své spojence obdržel od státem většinově vlastněné energetické společnosti Petrobras odhadem 40 milionů dolarů jako úplatky. Rovněž čelí obvinění z praní špinavých peněz a ovlivňování nezávislého vyšetřování úřadů.

Netrvalo dlouho a další Temerovi blízký politický kádr, bývalý guvernér státu Rio de Janeiro a člen PMDB Sérgio Cabral byl obviněn z organizované hospodářské trestné činnosti a čelí odsouzení až k padesátiletému trestu odnětí svobody. Konkrétně si přišel na nejméně 224 milionů brazilských realů, což je dnes přibližně 70 milionů dolarů. Jak? V úplatcích na rekonstrukci stadionu Maracanã před MS ve fotbale v roce 2014 a v rámci dalších menších metropolitních projektů.

Cabral si během svého působení ve funkci dokázal vytvořit velmi efektivní systém korupce, který mu mezi lety 2007 až 2014 zaručoval příjem ve výši pět procent z rozpočtu každého stavebního projektu ve státě Rio de Janeiro a další procento pro jeho pobočníky. Od vůbec druhé největší brazilské stavební společnosti Andrade Gutierrez si dokonce vymohl výměnou za svoji loajalitu měsíční rentu 100 tisíc dolarů a od Carioca Engenharia, jež se v Brazílii už od 40. let minulého století věnuje městskému developmentu, dalších 60 tisíc dolarů měsíčně.

Obvinění čelí i Renan Calheiros, další vysoce postavený člen PMDB, který byl až do prosince loňského roku předsedou Senátu. Calheiros je vyšetřován v souvislosti s nároky na úplatky ve skandálu Petrobras. Dále byl obviněn z daňových úniků. Aby to nebylo tak jednotvárné, další obvinění padlo za to, že umožnil jistému lobbistovi získat výživné pro dítě z mimomanželského vztahu.

Od května loňského roku postupně odstoupilo a bylo nahrazeno šest ministrů Temerovy vlády, převážně kvůli korupčním skandálům. Za poněkud symptomatický projev lze pak považovat hned druhou takovou rezignaci, kterou podal ministr pro transparentnost (a boj proti korupci). Ta přišla pár týdnů po sestavení vlády. Jak jinak než z důvodu obvinění z korupce.

Kdo je to vlastně onen Temer? Michel Miguel Elias Temer Lulia je vzděláním právník libanonského původu, původní profesí ústavní právník a prokurátor. V minulosti byl členem Ústavodárného shromáždění, které dalo světu současnou podobu brazilské ústavy platné od roku 1988, již dnes sám tolik ohrožuje. V současnosti působí jako politik a lídr nejsilnější politické strany v Brazílii (PMDB), a jak jinak, i on čelí obvinění z korupce a potýká se se snahami opozice vyvolat další impeachment.

Jenže hospodářská kriminalita není zdaleka vše, co v Brazílii vře. Jak jsem již naznačil, v bojovné pozici se ocitají i základní práva a svobody včetně práv domorodých obyvatel společně s tím nejzranitelnějším – brazilským ekosystémem. Současná vláda jde totiž na ruku venkovským kasikům (španělsky cacique) a velkostatkářským zájmům. Vláda je ve společenských otázkách až extrémně konzervativní, ekonomicky velice liberální, prosazuje politiku škrtů veřejných výdajů a k tomu všemu je ještě otevřeně rasistická a sexistická.

V Brazílii probíhá pokus o nastolení vlády bílého muže nad vším živým i mrtvým. Jde o obrat o 180 stupňů, který využívá okamžiku šoku z vyrovnávání se s dopady impeachmentu za masivní korupce. Výsledkem je situace, kdy se Temer a jeho vláda usilovně snaží pod záminkou jimi definovaného pokroku zlikvidovat hospodářská, sociální a kulturní práva svých obyvatel. Například tím, že prostřednictvím ústavní změny prosazuje snížení a zastropování růstu mandatorních výdajů na školství a zdravotnictví. V důsledku pak lidskoprávní, sociální a environmentální politiku dělají lidé, kteří ji chtějí ze své podstaty zrušit a nastolit pořádky připomínající rok 1500.

Funai je v rukou PSC
V současné době jako by se do puntíku plnilo vše, co v létě loňského roku uvedla ve své zprávě o Brazílii Victoria Tauli-Corpuzová, zvláštní zpravodajka OSN pro práva domorodých národů. Tauli-Corpuzová zdůraznila nenahraditelnou roli Fundação Nacional do Índio (Národní indiánská nadace, Funai), avšak vyjádřila obavy nad jejím postupným oslabováním, a to až do míry, která může vést k její likvidaci. Současně vyjádřila znepokojení nad její politizací. Ta podle ní nutně povede ke ztrátě autonomie, schopnosti být nezávislá a plnit tak svůj účel.

Partido Social Cristão (Sociálně křesťanská strana, PSC) je relativně mladá a doposud nepříliš probádaná strana s kořeny v období konce vojenské diktatury v roce 1985. Nyní se profiluje jako krajně pravicová strana stojící na konzervativních křesťanských hodnotách (ovlivněných evangelikalismem) a silných kasicích.

Ze současných vrcholných a exponovaných představitelů PSC můžeme jmenovat například pastora Marca Feliciana, který aktivně prosazuje léčbu homosexuálů na psychiatrii a Afričany považuje za potomky prokletého předka Noa, nebo dosloužilého armádního činitele Jaira Bolsonara, který veřejně obhajuje mučení a jiné nelidské a kruté zacházení a je na to sám patřičně pyšný. Oba sedí v kongresu – a nejsou sami.

Temerova vláda předala Funai do správy právě koaliční PSC. Ta po dlouhých průtazích konečně v lednu nominovala nového šéfa federální instituce, která má za úkol bránit práva domorodých obyvatel. Tedy i doposud nedotčená a zakonzervovaná území, která dodnes v Brazílii právoplatně náleží 305 domorodým národům. Novým prezidentem Funai se stal pastor Antônio Toninho Costa.

Antônio Toninho Costa je evangelikální pastor První baptistické církve Guará. Při loučení s domorodými obyvateli zdraví „Sbohem“, i když většina z nich o Bohu nikdy předtím neslyšela. Jeho koncepční pohled na postavení domorodých národů nezměnila ani ústava z roku 1988, která zakazuje asimilaci a domorodým obyvatelům přiznává práva obývat svá původní území a žít tradičním způsobem života. Podle Costy by však měl být každý domorodec asimilován do výrobního systému a těžba na jeho původních územích by měla být co nejdříve regulována ve jménu lidského pokroku.

Ani evangelizace ani militarizace, ale latifundizace
Costa byl ale nakonec vládou po třech měsících za neschopnost řídit se pokyny latifundistů a manažerskou nekompetenci odvolán, byť svou roli sehrál i radikálně seškrtaný rozpočet Funai. Ten je letos o 44 procent nižší než v roce minulém. Do vedení Funai tak z kraje května usedl Franklimberg Ribeiro de Freitas.

Bývalý armádní generál a silně věřící Freitas byl do čela Funai nominován stranou PSC už během loňského roku. Masová mobilizace původních obyvatel a občanské protesty jeho nominaci v srpnu loňského roku zmařily. Důvodem se staly zejména jeho vazby na PSC, která v kongresu explicitně vystupuje proti právům domorodých obyvatel, legislativně usiluje o kriminalizaci jakéhokoli vymezování jejich území a prosazuje dodatek ústavy PEC 15. Ten by naopak umožnil do vymezených oblastí zasahovat.

Hned v pondělí 8. května se Freitas setkal s ministrem spravedlnosti Osmarem Serragliem, který je v kongresu členem mocné zemědělské lobby Bancada ruralista. Ta se skládá z volených legislativců a dalších aktérů a hájí zejména zájmy latifundistů, kteří mají samozřejmě dlouhodobý zálusk na sporná, a dnes zřejmě už i na nedotčená území. Světonázor latifundistů je navíc velmi blízký ideologii PSC. Kruh se tak uzavírá.

Podle sdělení ministerstva spravedlnosti se Freitas se Serragliem zabývali seznamem demarkačních oblastí určených ke schválení a čekají už jen na podpis správního rozhodnutí. Serraglio v daném prohlášení vyzval ke zvláštní pozornosti v oblastech, kde existuje územní spor mezi původními obyvateli a zemědělci. Komu je nakloněn, je zřejmé.

Ministr s novým šéfem Funai dále diskutovali o „překážkách“ při budování přenosových soustav vedení elektrické energie přes domorodá území a blokování silnic ve státě Roraima včetně BR-174, která byla otevřena v 70. letech minulého století. Silnice protíná území národa Waimiri-Atroari. Mimochodem, při státní návštěvě Brazílie v roce 1996 se Václav Havel stal jeho náčelníkem.

Ústava je stále platná a domorodí obyvatelé se přirozeně staví za svá práva. Další všeobecné volby v Brazílii, při nichž se bude volit prezident, viceprezident, Národní kongres a guvernéři všech 26 států a jednoho federálního distriktu, se uskuteční v říjnu příštího roku. Už teď je jasné, že PMDB nebude favoritem voleb. Korupce bylo až příliš.

Z hlediska veřejného mínění míří opět vzhůru opoziční levicová Partido dos Trabalhadores (Strana pracujících, PT), ale také PSC. Šokem se tak Brazílie radikalizovala na obou stranách pomyslné osy pravice a levice. Bude proto zajímavé sledovat, zda se PSC podaří přijmout pod svá křídla další politicky úspěšné kasiky i z jiných jim blízkých stran, například z PMDB nebo PSDB, jejichž preference padají strmě dolů.

V Brazílii totiž patří pragmatické střídání příslušnosti k politické straně před každými volbami mezi tradiční projevy tamější politické kultury. Avšak než se tak stane, musí do té doby domorodé národy odolat další snaze bílého muže o jejich násilnou asimilaci.

 

Článek vyšel dne 15. května v Deníku referendum.

#Greens2017: Budoucnost bude zelená, nebo žádná!

V posledním březnovém týdnu se do přímořského Liverpoolu sjeli zelení a zelené z celého světa. V den, kdy začal v Británii platit článek 50 a země tak pomalu, ale jistě odchází z Evropské unie, se v kongresové hale v přístavišti Albert Dock na největší zelené události všech dob sešly na dvě tisícovky delegátů a delegátek Globálních zelených, Evropských zelených, Globálních mladých zelených a Zelených Anglie a Walesu.

Vzájemnost a sounáležitost, to je to, co člověk cítí, když je mezi zelenými, ať už v Evropě, Asii, Africe nebo Americe. Mezinárodní setkání mají zároveň obrovskou sílu, protože umožňují vystoupit z evropské „bubliny“ a vnímat ekologická a sociální témata komplexně a skutečně globálně. Není mnoho zajímavějších věcí než debatovat o dopadech globálního oteplování nebo obchodování s čokoládou s delegáty a delegátkami z Indie nebo Pobřeží slonoviny. Kdo z nás věděl, že odlesňování v této západoafrické země je z drtivé většiny důsledkem pěstování kakaa? A že i za Fair Trade čokoládami může být dětská práce?

pakistan greens2017

Stejně tak se při večeři u jednoho stolu můžete zapovídat s pákistánskými delegáty a delegátkami, kteří i přes nestabilní situaci země bojují proti patriarchálnímu nastavení společnosti, a u dalšího zabřednout do debaty o francouzských prezidentských volbách. Všichni jsme odlišní, ale spojuje nás, že jsme zelení, sdílíme stejný náhled na svět, respektujeme přírodu a všechny lidské bytosti a bojujeme za ekonomickou a ekologickou spravedlnost.

Kde jsme se vzali? Jedním z důležitých impulsů pro sjednocení globálního zeleného hlasu byl summit Země v Riu de Janeiru na začátku devadesátých let. Tam sahají kořeny organizace Global Greens, jejímž cílem je propojit zelená hnutí a strany z celého světa a společně nejen sdílet rozdílné zkušenosti, ale hlavně hledat alternativy k politickému a ekonomickému systému a kriticky reflektovat globalizaci. V roce 2001 Globální zelení oficiálně vznikají a společně s nimi se rodí také Charta světových zelených, z níž čerpají zelené strany při tvorbě volebních a jiných programů. Letošní kongres se poprvé konal na severní polokouli a jedním z jeho cílů bylo diskutovat o hrozbách a výzvách současného světa a společně se podílet na vytváření zelených odpovědí na ně.

Jednoduše a udržitelně
Kongres zahajovala bývalá šéfka zelených v Austrálii Christine Milneová. Sklidila aplaus vstoje za svou kritiku globálního kapitalismu, v němž je podle ní prakticky nemožné realizovat zelenou politiku, a velmi razantně vyzvala ke změně ekonomického nastavení. Svoji řeč zakončila větou: „Budoucnost bude zelená, nebo žádná!“

Po jejím vystoupení následoval projev ministryně historicky první „feministické“ švédské vlády Isabelly Lovinové, jejíž fotka, na níž se svými kolegyněmi podepisuje vládní dekret, obletěla svět a byla vydávána za trolling Donalda Trumpa. Vedle švédského zeleného úspěchu se představoval také nedávný skvělý výsledek nizozemské Zelené levice a jejího lídra Jesseho Klavera v parlamentních volbách. Motto jejich kampaně, do které se zapojilo na několik tisíc dobrovolníků a dobrovolnic, znělo jasně: „Buďme jednodušší a přímí, jedině tak uspějeme.“ Vedle evropských a severoamerických příkladů jsme se seznámili se zelenými aktivitami na celém světě a Kongresem se prolínala témata jako udržitelný svět, alternativní ekonomika, boj se vzrůstající sociální frustrací, nenávistí a globálními nerovnostmi či rovnost pohlaví.

Od populismu k udržitelné módě
Globální kongres představoval příležitost pro vytváření odpovědí na globální problémy. Jeho ambicí bylo přinést inspirativní řešení, jak ze zelených pozic čelit aktuálním politickým výzvám. V panelových debatách a menších workshopech a seminářích jsme se vzájemně dotazovali, jak účinně čelit zvyšující se popularitě politiky, která vrávorá na samé hraně demokracie, jak dostat zelené do politické arény a jak je tam udržet, když většinu společnosti táhne jednoduchý étos národovectví a šovinismu, pečlivě zabalený ve své jednoduchosti, přičemž bohatství světa se stále kumuluje mezi užší hrstkou vyvolených a v přímém přenosu probíhá ekologická katastrofa.

illiberal tendencies

V Liverpoolu se proto diskutovalo o možných řešeních. Ukazuje se totiž, že jsme jako zelení zkrátka dohráli jeden velký set, v němž se v mnoha státech světa podařilo skrze odpovědnou politiku zaměřenou na městskou vzdělanou střední třídu prosadit ekologicky a sociálně adresná řešení. Úspěchů je hodně, například klíčová role zelených v boji proti klimatickým změnám. Jenže drtivý dopad globálního kapitalismu, neoliberální doktríny, škrtů a zvýšené represe na úkor hospodářských, sociálních a kulturních práv odstředily mnohé lidi daleko od kvality života, jež jim byla po pádu železné opony elitami slíbena.

Jednou z klíčových otázek globálního zeleného kongresu tak bylo: „Jak se prosadit v období pravicového populismu, který je ze své podstaty vylučující?“ Tedy v době popularity politiky, která vylučuje tu migranty, tu Romy, muslimy či Židy, anebo všechny dohromady s odkazem na mobilizaci národa a domnělé tradice. Máme před sebou složitou cestu. Musíme umět uzavírat pružné aliance a partnerství a aktivně se podílet na tvorbě zcela nové politické kultury, která je opakem té současné. Je to kultura respektu, a to i vůči nepříteli, míru a solidarity, která tone s každým utopeným člunem. Je synergií ideálů liberalismu a socialismu. To jsou dnešní zelení. Někde to už pochopili, někde ještě nikoli.

Pro takto vysoko nastavené cíle je třeba zvolit také správnou politickou strategii. Umět svoji politiku komunikovat se všemi, nikoho z ní nevylučovat. Přestat omezovat lidi, zkrátka, přestat rodičovsky mluvit do běžného života a začít s plnou vážností regulovat korporace a státy. Usilovat o změnu ekonomického systému, protože v tom stávajícím zelenou politiku dělat nelze.

A pokud to myslíme vážně, musí být naše politika populární, oslovovat a zahrnovat všechny, motivovat ke spolupráci a odrážet požadavky sociálně marginalizovaných. Jedině tak se nám podaří prosadit v době Trumpa, Erdogana, Putina nebo Zemana.

 

Zážitkovou reportáž jsem napsal ve spolupráci se Sárou D. Vidímovou. Článek vyšel v Deníku referendum dne 18.4. Foto EGP.

Západní Sahara – lekce nenásilného odporu

Do třetice všeho nejvíce. V úterý 28. března od 19:00 Life is Waiting: Referendum & Resistance in Western Sahara s následnou diskuzí na téma lidských práv, boje za svobodu. To vše v Crossu.

letak_cross_ufoss_sahara

Západní Sahara (Saharská arabská demokratická republika) je poslední africkou kolonií, a to přesto, že její státní suverenitu uznal Mezinárodní soudní dvůr, OSN nebo v loňském roce i Soudní dvůr EU. Maroko dodnes Západní Saharu okupuje, neumožňuje Sahrawáncům rovnocenně studovat, pracovat nebo se kulturně rozvíjet. Na okupovaném území Západní Sahary není ani jedna univerzita. Není tam ani jedna knihovna. Kromě vojenské tam není žádná kvalitně zajištěná nemocnice. Neexistuje tam divadlo, ani jedno pořádné kino. Právo na sebeurčení Sahrawánců je dodnes brutálně potlačováno. Důsledkem okupace přes 200 tisíc Sahrawánců musí žít po čtyři dekády v Alžírsku doslova ve vyhnanství v uprchlických táborech.

Jak bude ještě dlouho trvat, než se lidem Západní Sahary podaří zvrátit desetiletí nedodržených ba dokonce porušených slibů a získají konečně svobodu? Life is Waiting: Referendum & Resistance in Western Sahara je posledním počinem režisérky Lary Lee, zakladatelky Culture of Resistance Films. Snímek zpřostředkovává fenomén odporu a boje za nezávislost Sahrawánců a zaměřuje se na jejich nenásilný přístup. Ukazuje současný sahrawánský aktivismus, který je ve své nenásilné podobě nejvíce ovlivněn uměním a to na obou stranách tzv. Zdi hanby.

Trailer na film:

https://vimeo.com/123847322

http://www.imdb.com/title/tt4242392/

 

Místo: Cross Club

Kdy: 28.3.2017 od 19:00.

 
VSTUP VOLNÝ

Západní Sahara v Hradci Králové

Po návratu ze Západní Sahary srdečně zvu na v pořadí již druhou veřejnou akci. Tentokrát na půdě FF UHK. Zde oficiální pozvánka:

 

Vážené kolegyně, vážení kolegové,
přijměte, prosím, pozvání na další zajímavou akci Politologického klubu FF UHK.

Tentokrát jsem pro vás připravili besedu o stavu lidských práv v Západní Sahaře s aktivistou Mgr. Josefem Šmídou, absolventem magisterského oboru politologie – latinskoamerická studia na FF UHK.

ws_ff_uhk_poster

Maroko dodnes Západní Saharu vojensky okupuje, obyvatelům neumožňuje rovnocenně studovat, pracovat nebo se kulturně rozvíjet. Na okupovaném území Západní Sahary není ani jedna univerzita. Není tam ani jedna knihovna. Kromě vojenské tam není žádná kvalitně zajištěná nemocnice. Neexistuje tam divadlo, ani jedno pořádné kino. A to vše i přesto, že státní suverenitu Západní Sahary uznal Mezinárodní soudní dvůr, OSN nebo v loňském roce i Soudní dvůr EU.

Před samotnou diskuzí proběhne promítání dokumentu Life is Waiting: Referendum & Resistance in Western Sahara, který měl českou premiéru teprve 1. 3. 2017.

Akce proběhne ve středu 22.3. 2017 od 19:00 v učebně B9 Filozofocké fakulty UHK. 

Vstup volný. Všichni jste srdečně zváni!

ZÁPADNÍ SAHARA \ Statut: bezpráví

Debata o stavu lidských práv v Západní Sahaře s českou premiérou filmu „Life is Waiting: Referendum & Resistance in Western Sahara“

1.3.17, 19:00, družstevní kavárna ROH, U Božích bojovníků 606/3, Praha 3 – Žižkov

Namalovaný ukazováček je kampaň lidí Sahrawi / Saharaui (Sahrawánci) za právo na sebeurčení (čl. 1 ICESCR), které jim Maroko po více jak 40 let upírá. Západní Sahara (Saharská arabská demokratická republika) je poslední africkou kolonií, a to přesto, že její státní suverenitu uznal Mezinárodní soudní dvůr, OSN nebo v loňském roce i Soudní dvůr EU.

zapadni-sahara-letak-a5.jpg

Maroko dodnes jejich stát vojensky okupuje, neumožňuje jim rovnocenně studovat, pracovat nebo se kulturně rozvíjet. Na okupovaném území Západní Sahary není ani jedna univerzita. Není tam ani jedna knihovna. Kromě vojenské tam není žádná kvalitně zajištěná nemocnice. Neexistuje tam divadlo, ani jedno pořádné kino.

Sahrawi jsou upírána i občanská a politická práva. Nemohou se organizovat ani jakkoli politicky angažovat. Je jim zakázáno pořizovat jakékoli záznamy z veřejných protestů a demonstrací. Volný vstup zahraničním novinářům a pozorovatelům je zakázán, či jsou v případě kontaktu se Sahrawi zajištěni a vyhoštěni. Policie pravidelně dělá razie do jejich obydlí, zadržuje je a podrobuje je zvlášť nelidskému zacházení. Míra mučení je extrémní.

Na okupovaných územích Západní Sahary se nachází největší ložiska fosfátu. Pás kolem obratníku raka patří mezi nejbohatší loviště ryb v oblasti. Jde o strategické území a Marocké království je také významným spojencem tradičních velmocí. Peace-keepingová mise OSN (MINURSO) je jedinou takovou misí na světě, která nenese agendu lidských práv.

Se spolupracovnicí Mille z Dánska se nám jako jediným z naší několikačlenné skupiny mezinárodních pozorovatelek a pozorovatelů podařilo na okupovaná území Západní Sahary dostat a nakonec se i setkat s disentem a posbírat tak cenné informace. To s sebou neslo překonání řady nástrah a úskalí, včetně honičky v autech někde na periferii hlavního města Laayoune při úprku ze spárů marocké tajné policie…

Trailer k filmu:

https://vimeo.com/123847322

http://www.imdb.com/title/tt4242392/

Vstup dobrovolný.
Vybrané peníze poslouží jako příspěvek pro Culture of Resistance Films.
Akce se koná za podpory Z Prahy 3.

Podobná akce proběhne ještě v březnu v rámci cyklů Ufoss v Crossu a na půdě FF UHK ve spolupráci s katedrou politologie. Více o těchto akcích později.

Human Rights-based monitoring: Berkasovo (SRB) / Bapska (HRV) border crossing

I have spent 3 days (28. – 30. 10. 2015) on Serbian-Croatian border in Berkasovo (SRB) as a volunteer involved in the grassroot, self-organized and self-named “Czech Team”. During that time there were more than 100 volunteers working and an absolute majority were from the Czech Rep. The main task of the team was to provide basic humanitarian aid to refugees (clothes, food, hygiene supplies and medical care[1]) and to organize refugees in to groups of 50 people to fit to a bus on the other side of the border, so called “crowd management”. Buses from the Croatian side take all refugees to a camp in Opatovac, where they are registered and then they can continue to other EU countries, mostly to Germany. According to the Czech Team, the estimation of passing refugees through Berkasovo is around 4.000 refugees per day.

 

IMG_2447

 

I have had a chance to shortly talk with tens of refugees personally. Mostly to men with and without families, the majority of them from Syria and Afghanistan. Other nationalities were from Iraq, Iran and a few from African countries like Eritrea. The situation on the border was not ideal for decent interviews; all refugees were in hurry or/and had to move step by step from the Serbian border to Croatia, some of them were together with big families or group of friends and could not leave them even for a short moment or could not spend more time with me due to other reasons. Unfortunately, a lot of them could not speak in any common language. Moreover, all volunteers including myself were really busy because of the amount of people who were coming to the border and because most of them were in different types of actual need. Due to this fact, my findings are much more general than detailed; also consist of stories which were shared by other volunteers. However, this report can be divided to two main parts: (1) findings directly linked to the refugees‘ situation and (2) findings directly linked to a Serbian cooperation with the Czech Team (civic society in general) in Berkasovo. Nevertheless, some findings are a mixture of both.

 

1) Findings directly linked to a refugee‘ situation

– All refugees I was talking with came by bus from Preševo (Прешево).

– Buses from Preševo are organized by the Serbian government.

– The cost is around 40€, but the price has been reduced recently. Before it was more than 70€.

– According to the Czech Team, the bus company is owned by a relative of the Serbian Prime Minister.

– According to a few refugees‘ testimonies, sometimes Serbian Police stop buses on the way and wants a bribe which has to be collected and paid by refugees.

– Buses from Bulgarian border go via Belgrade where probably all refugees have to transfer. Usually they have to wait for several hours without any assistance in the city. During that time, when refugees are waiting, refugees are vulnerable towards other police harassment (bribes, violence, thefts …).

– Due to that fact, some of them rather take a taxi which costs from Belgrade to Berkasovo around 100€.

– Syrian refugees pay 3.000 – 4.500€ to get to the EU border. The most expensive part is from Turkey to Greece, around 1500€.

– The Serbian government does not provide any humanitarian aid to these refugees.

– Most of all refugees, do not have proper information about their situation including where they are going, what rights they have in Serbia, what is obligatory for them and what is not.

– In Preševo they are registered and fill documents which look like an asylum request. The problem is, that everybody doesn’t have these documents >> refugees who don’t have it are stressed by the situation, e.g. they would not be able to leave Serbia legally. There are many who do not have these documents.

– There is a suspicion that all or a majority of refugees do formal/legal acts without an interpreter.

– One volunteer shared a story with me which about the situation on the border with Bulgaria (Although I have not personally met anybody who crossed the border from Bulgaria). She met 3 men from Afghanistan who have been in detention for 35 days under very bad conditions (lack of food and drinks, police violence incl. beatings). Moreover, they were taken from their families.

– According to other volunteers, the situation in Dimitrovgrad (Димитровград) is much worse than in Preševo. Especially on the Bulgarian side, including their Police behaves very aggressively, even brutally, towards refugees.

– According to other volunteers, the situation in Harmanli camp (Bulgaria) is frightening. The camp is overcrowded (more than 2.500 instead of its capacity, which is around 1.600 persons). International standards are far from being fulfilled. Namely, there is lack of medical care including medicaments (refugees must pay even for basics), there is no governmental support for education in the camp >> the Kurdish minority has established an autonomy there to fulfill fundamental rights for their children and other vulnerable groups. However, they are in persistent conflict with Bulgarian authorities. Police attack refugees in the camp regularly.

 

IMG_2445

 

2)  Findings directly linked to a Serbian cooperation with the Czech Team in Berkasovo

– Serbian authorities use a very negative approach towards the refugee crisis.

– Serbian authorities do not provide any humanitarian aid. They just provide paid buses and trains occasionally.

– Serbian authorities do not understand the purpose of civic society >> they do not understand the motivation of all volunteers in case of overall humanitarian aid. They are very suspicious towards the Czech Team and are not constructive at all. Serbian authorities obstruct and even take to time harass volunteers on the border rather than cooperate. They are not making better conditions for the people who came to help on their own costs and in the end, are doing a job which should be done by Serbia as a state.

– According to the Czech Team, the communication with Serbian authorities is very complicated. The Serbian Commissariat for Refugees does not keep agreements and does not let the Czech Team do their job easily. The Commissariat behaves like a partner towards the Czech Team (on the border) but in the center (Belgrade) denigrates the Czech Team and other organizations too.

– According to the Czech Team, three weeks ago Serbian authorities banned all Czech Team‘ activities without any relevant reason. They allowed to the Czech Team to work on the border after a while again. Afterwards, there did not come any reasonable explanation.

– According to the Czech Team, the Czech Team and also other organizations (incl. MSF) have a very bad experience with the Serbian Red Cross and WAHA. They block their activities continuously; it looks like they are on one side with Serbian authorities but the reason is a bit baffling. Red Cross and WAHA do not want to let the Czech Team to provide medical care on the site even though there is no other medical care on the border at some points. There was a case when WAHA blocked the Czech Team medics to provide medical care to somebody who was almost dying. During my stay, I witnessed tens of people who were in medical need and no one apart from the Czech Team medics could help them, which they did.

– According to the Czech Team, Serbian authorities do not want to let the Czech Team to build big army tents[2] for families. This need came after the situation when the Croatian side closed their border. Afterwards, the area before the border was full of thousands of people in a short while. The area before the border does not provide any shelter for bigger amounts of people. The Czech Team provides just tens of camping tents in case of such crisis for the most vulnerable, e.g. for mothers with babies.

– Serbian authorities want to ban to the Czech Team to use cars on the border (not to cross the border, but to carry supplies to the base from Šid (Шид) for example). It can have devastating impact on logistics.

– The border crossing between Berkasovo and Bapska will be closed soon also because the camp in Opatovac (HRV) does not provide enough in winter season. Therefore, a new camp will be opened in Slovanski Brod (HRV) where all refugees from Serbia will be transported by trains from Šid. It can be expected that more humanitarian aid will be needed in Šid. To provide decent humanitarian aid in Šid during the winter season, Serbian authorities must change their approach towards refugees and civic society which has an irreplaceable role in such a situation.

 

[1] Medical care is officially provided only to volunteers, but the team medics help to refugees too. More in the report.

[2] These tents would be provided by the Czech Government.

More photos with captions: https://goo.gl/photos/APf2y9YrEHtihpFF9