OK, do psaní jsem se před odjezdem vůbec nehrnul, nikterak blogovat nezkoušel ani nic nenatrénoval. Prostě jsem na to neměl vůbec čas a snad ani chuť. Říkal jsem si, že přeci nebudu blogískovat o cestě ještě před tím, než zvednu kotvy. To dá rozum, že jo.

Do Argentiny jsem přiletěl v sobotu 4. srpna večer. Po dlouhých a já to ani nepočítal, asi 26 hodinách cesty, kdy jsem trochu komicky letěl nejprve do Dubaje a teprve z Dubaje do Buenos Aires. Taky jsem mohl letět třeba přes Amsterodam do Atlanty a z Atlanty do Buenos Aires, ale než gringos, tak radši agarenos. A taky Emirates, to je přeci trochu jiná káva, než neustále bankrotující Delta Airlines. O tom jsem se přesvědčil hned na Ruzyni, kdy jsem na váze u odbavení zjistil, že moje všechna tři zavazadla svojí vahou převyšují veškeré limity. Krom toho, že mi to bylo suše oznámeno, jsem nic navíc platit nemusel. Prostě se to tam ňák vešlo asi.

Nicméně spaní na letišti v Dubaji na ušmudlanym koberci a několikahodinové sezení v letadle bylo prostě dost vyčerpávající. V kombinaci s časovým posunem mi to nakonec dalo celkem zabrat. Snad nikdy jsem nebyl z cesty takhle vyřízenej, jako v tomto případě. Třešničkou na dortu bylo pak zjištění, že v Buenos Aires je touto dobou kolem 10 stupňů Celsia.

Letiště v Buenos Aires není přímo v Buenos Aires, ale přibližně 40km od jeho širšího centra. To není na světě nic moc výjimečného. Ale. Velké ale znamená, že není moc snadné se z toho letiště dostat do města jinak, než taxíkem. Ano, existují autobusy, které tam údajně jezdí, ale já pořádně ani nevěděl, kam se potřebuju dostat. Jako ostřílenej cestovatel jsem tohle jaksi podcenil. Jasně, taky tu nejsem jako turista, ale jako student. A taky jsem si říkal, že si toho taxíka taky můžu jednou dovolit. Jenže to jsem nevěděl, že ten taxík bude stát v přepočtu devět stovek! Se dvěma respektive třemi zavazadly by ale bloudění večerním Buenos Aires v 10 stupňové kose asi stejnak nebylo nic moc a tak jsem si to tágo nakonec objednal. Představa, že mě vyplivne přímo před Pablovým domem byla totiž fantastická a v tu chvíli jsem si připadal, jako kdybych si v luxusní restauraci objednal tříchodové menu. Taxík se rozjel, řidič pustil na plný kule rádio a … fotbal s uřvaným argentinským komentátorem! Vítej v Argentině, řekl jsem si v duchu a málem se hlasitě rozesmál.

A ano, Pabla jsem nepředstavil. Pablo je místňák a jak jsem k němu přišel? Snadno, napsal jsem asi 20 lidem přes CouchSurfing, zda nemaj v Buenos Aires volnej gauč a Pablo byl jediný, kdo v tomto termínu mi mohl nabídnout azyl. Žije sám a má prima bejvák a veselýho křížence vlčáka. Teda sám úplně nežije, chodí s Natálií, ale ta zpravidla přespává u sebe. Zkrátka jde o nový vztah, takže ještě spolu tak úplně nežijou, údajně. Ale abych neodbíhal, oba dva na mě byli moc milí, za ty dva dny, co jsem s nimi byl, mi ukázali pár zajímavých míst, pozvali na oběd, pomohli koupit jízdenku do Resistencie a vůbec, prostě supr. Pablo navíc měl doma docela slušnou zásobičku trávy, takže o zábavu bylo postaráno.

Po dvou dnech jsem se tedy vydal autobusem do Resistencie. Město Resistencie čítá necelých 400 tis. obyvatel a nachází se na severu Argentiny v provincii (Gran) Chaco, cca 1000 km cesty z Buenos Aires. Na první pohled by se zdálo, že tisíci kilometrová štreka autobusem bude pěkný očistec, ale to by to nesměl být jen tak ledajaký autobus. Autobusy v Argentině jsou totiž pěkně vymazlený. Sedačky v nich (teda v těch dálkových, ostatní jsou normální) jsou proti běžným sedačkám v autobusech enormně velké a dají se sklopit až do vodorovna (ta má jen 160 stupňů, pač 180 už bylo moc drahý), v autobuse je stewardka i wi-fi, welcome drink je šampáňo do plastové skleničky s nožičkou a k večeři řízek s kaší (!) a dezertem. Jo, tohle mě jednoduše dostalo. A jelikož jsem jel přes noc, tak jsem se pohodově vyspal a cesta mi utekla jedna báseň.

V Resistencii už na mě čekal profesor Héctor Bentolia, který zde má na starosti zahraniční studenty. Dovezl mě do sjednaného apartmánu, který budu sdílet ještě s jedním Brazilcem. Povozil po městě, ukázal pár zajímavostí, pozval na oběd a domluvil se na dalších věcech, pověděl několik praktických rad. Já mu na oplátku věnoval jednu Plzničku, kterou s chutí ihned vypil. Bylo roztomilé pozorovat, jak se mu po ní hned změnila mimika. Pro podobný situace tu mám ještě dvě placatice tuzemáku.

To bylo už včera. A ještě včera jsem se setkal s jedním místním studentem filozofie, Maurem, který dokonce semestr strávil v Univerzitě Hradec Králové. Vedle této zkušenosti také jako první člověk, se kterým jsem se zde setkal, mluví anglicky, takže jsme si dokázali popovídat i trochu víc, než jen v povrchních frázích. Přeci jen, ta španělština je pro mě pořád trochu novum a dostávám se do ní postupně. Šli jsme spolu večer na chvíli do baru v centru města. Dali si spolu pivo a docela se seznámili. Je to sympaťák a podle všeho má i pár zajímavých přátel, kteří se různě angažují. Takže se bude rozhodně o čem bavit.

Dnes už jsem toho moc nezažil, pouze jsem se vydal pěšky na univerzitu (asi 30 minut volné chůze) a tam se opět sešel s Héctorem. Pobavili se společně o předmětech, které bych mohl studovat a tak nějak společně se pokusili sestavit to, proč jsem do Resistencie vůbec přijel. Zdá se, že se budu hodně věnovat historii Ameriky po její nezávislosti. No ještě uvidim, co se z toho vlastně vyvrbí.

Teď hlavně musim nějak zvládnout tenhle blog, poněvadž jedna věc je napsat článek a druhá je to správně uložit a nastavit a tak. Zatím se v tom trochu ztrácím…

Advertisements