Legrace bylo v poslední době dost. Dneska to vezmu trošku vážnějc, pěkně polopatě o zdejším politickém systému. O tom, jak to tady maj s tou demokracií a vůbec, kdo tu teď vládne, jaká politika tady frčí a na co tady rádi lidi v tomto kontextu vzpomínají nebo v čem se vzhlížejí. Blogy se ale prej píšou stručně, takže nečekejte žádnou odbornou analýzu, spíš takovou ochutnávku-shrnutí, pro ilustraci, pro představu.

Argentina získala nezávislost na Španělsku v roce 1816. Tehdejší režim 19. století a začátku 20. století lze označit za tzv. caudillismus, tedy režim založený na autoritě a politické či vojenské síle, popřípadě charismatu jedné osobnosti – caudilla. Caudillo znamená v českém jazyce vůdce či lídr. V 19. století se ale dle dobových pramenů používalo spíše pojmu comandante (velitel), což možná ještě lépe vystihuje podstatu věci. V průběhu toho času se ale také začaly formovat první politické strany a vůbec prvopočátky demokratického politického systému, včetně přijaté ústavy a dalších institucionálních reforem, zjednodušeně řečeno.

Argentina je od roku 1819 federací, která se skládá z 23 provincií a jednoho federálního distriktu, kterým je Buenos Aires. Kompetence jednotlivých provincií jsou relativně velké a v mnoha ohledech je jejich politika nezávislá na té federální. Je nutné ale dodat, že výsadní postavení má právě Buenos Aires, které je v této souvislosti možné přirovnat k našemu pragocentrismu. I zde má totiž Buenos Aires punc absolutního centra země – od kultury, přes vzdělání až po ekonomiku a byznys. Aby taky ne, v Buenos Aires žije takřka 1/3 všech obyvatel Argentiny a jde o metropoli světového měřítka.

Politickým systémem spadá Argentina mezi prezidencialismy, tedy prezidentské republiky – země, kde výkonnou hlavou státu je prezident, nikoli vláda, kterou sestavuje (zpravidla) vítěz parlamentních voleb. V současnosti je onou hlavou státu prezidentka Cristina Elisabeth Fernández de Kirchner, která byla v minulém roce zvolena již podruhé a hlásí se k politice Strany spravedlnosti (Partido Justicialista, PJ), respektive k její frakci Fronta za vítězství (Frente para la Victoria), která vznikla v roce 2003, kdy kandidoval na prezidenta její (nebožtík) muž Néstor Kirchner. Kirchner byl prezidentem Argentiny v letech 2003 – 2007, kandidovat měl znovu vloni, ale náhle zemřel na srdeční záchvat. Cristina této situace využila, znovu kandidovala a vyhrála. Paradoxně smrt jejího manžela ji v tomto výrazně pomohla. Kampaň byla plná emocí a řekl bych, že mnoho lidí jí to tam hodilo prostě ze soucitu. Bylo by ale nespravedlivé, kdybych nedodal, že Cristina neměla žádného silného protikandidáta a v předchozím volebním období se jí dařilo.

Politika manželů Kirchnerů má blízko k sociální demokracii, avšak má rovněž mnoho populistických rysů, které jsou pro zdejší latinskoamerický politický diskurz typické. Samy svojí politiku definují jako kirchnerismus. Ten se opírá, vedle tradiční politiky PJ, o trvalý růst ekonomiky podpořený rostoucím konzumem a státními intervencemi (nedávno například Cristina zestátnila ropnou společnost YPF), sociální politiku ve prospěch nižší a střední třídy nebo snahou vypořádání se skrze soudní procesy s vojenskou diktaturou let 1976 – 83. Ne vše se jí ale daří v poslední době naplňovat dle očekávání a tak její popularita v současné době v Argentině klesá.

Vedle PJ je jednou z nejstarších a nejdůležitějších politických stran Argentiny Radikální občanská unie (Unión Cívica Radical, UCR), která v průběhu času osciluje od sociální demokracie až po liberalismus a to včetně toho ekonomického, nese i prvky konzervatismu a její voliči jsou často věřící katolíci a vyšší třída. V posledních letech ale na celostátní úrovni nemá příliš velký úspěch, svůj politický diskurz tak nějak hledá. Je úspěšnější spíše na té lokální nebo ve vládách jednotlivých provincií.

Kapitolou sama o sobě může být právě PJ, která vychází z politického dědictví a ideologie asi nejznámějšího argentinského státníka Juana Dominga Pérona. Odkaz Peróna je tu stále velmi silný, stejně tak jeho ženy Evity, která je zde brána, z pohledu Evropana, za polobohyni. No ještě aby ne, pro argentinský národ toho ve své době udělala vskutku mnoho a její politiku lze bez nadsázky označit za pokrokovou. Zvláště pak pro ženy a obecně sociálně ohrožené skupiny obyvatel toho udělala v dobovém kontextu Evita víc, než všichni argentinští politici dohromady.

Popularitu Evity krásně ilustruje například i koncert Madonny z Buenos Aires v roce 2008:

Don’t cry for me Argentina

Perónovi se jeho politikou podařilo mobilizovat masy, především se pak opíral o odborové hnutí průmyslových dělníků a politiky nacionalizace průmyslu a státních záruk v oblasti sociální péče a zdravotnictví s cílem o zachování sociálního smíru a dosažení společenského blahobytu. Na druhé straně byl Perónův systém do značné míry autoritářským a tím vytvářel poměrně silnou polarizaci ve společnosti, která dospěla až k vojenskému puči (1955), zákazu PJ a vůbec perónismu jako takovému (1955 – 72). Dodnes ale mnoho Argentinců na toto období vzpomíná s nostalgií. Především proto, že se po hospodářské krizi a druhé světové válce povedlo Argentinu touto politikou ekonomicky a sociálně pozvednout a udělat z ní nejrozvinutější zemi Latinské Ameriky. A také proto, že poté následovalo nejčernější období argentinských dějin – vojenská diktatura v letech 1976 – 1983. O tom ale zase někdy jindy.

Reklamy