Celkem 8 dní jsem strávil v provinciích Salta a Jujuy, které leží na severozápadě Argentiny v pohoří And. Vyrazil jsem na vlastní pěst. Jediné předem domluvené přespání jsem měl u dvou kluků přes couchsurfing v San Salvadoru de Jujuy (hl. město provincie Jujuy) a nedaleko městečka Yala, které je na sever od S. S. de Jujuy (dále jen Jujuy). Surfovat na gauči jsem chtěl jen zkraje, chtěl jsem prostě poznat předně jiná místa. Vyfotil jsem přes 5 filmů* a nabyl řady dojmů a zážitků. Do jednoho blogu by to bylo ale buďto příliš stručný nebo naopak dlouhý. Tak tedy část první…

Z Resistencie jsem vyrazil v pátek večer busem do Salty (hl. město provincie Salta). Opět pohodlná noční cesta. Cestování autobusem tu je v jiném stylu. Není divu. Argentinci jsou údajně vynálezci autobusové hromadné dopravy. A tak i na vzdálenost přes 1000 km to není žádný očistec, ale prostě kvalitní – spolehlivá a rychlá doprava. Možná i proto tu není železnice tak rozšířena, ale mnohdy jen zarostlá trávou.

Salta má na argentinské poměry vcelku zachovalé historické budovy z koloniálního období. S největší koncentrací kolem náměstí 9. července, kde je katedrála, musea a několik kaváren. Na Saltu jsem měl ale jen půl dne, chtěl jsem především do hor. Takže kromě centra jsem si ještě vyjel lanovkou na Cerro San Bernardo, vyhlídku nad město a tam jsem strávil zbytek času. Lanovka působí secesním dojmem, ale celá vyhlídka i s lanovkou byla určitě postavena v pozdějších letech. Na vrcholku je park s kavárnou a umělým vodopádem. Trochu kýč. Vyhlídka ale parádní. Byly z ní vidět už i čtyřtisícové vrcholky hor.

Ze Salty jsem se již vydal směr Yala, kde jsem měl domluvené první spaní u Edmunda, jednoho z couchsurferů. Když jsem přejel ze Salty do Jujuy, potřeboval jsem si zavolat. Na Edmunda jsem měl jen telefonní kontakt. Nechtěl jsem volat z mobilu. To by se mi draze nevyplatilo. Z telefonních budek se mi to ale nedařilo. A sežralo mi to dokonce pár pesos, jen tak. Budka prostě. Pak jsem nějak intuitivně vlezl do jednoho noblesnějšího hotelu v pěší zóně a poprosil recepčního, zda si od nich mohu zavolat. A bylo. Recepční vyvolal v cuku Edmundovo číslo a dal mi telefon k uchu. Nestačil jsem si připravit ani tužku a papír a Edmundo mně už složitě naváděl. Nebydlí totiž v normálním domě v ulici, ale mimo vesnici na malé farmě. O tom jsem dopředu neměl ani tušení.

Dojel jsem na sjednané místo, na autobusovou zastávku uprostřed ničeho. Kolem jen pár baráků a nepatrné náznaky urbanizace. Už se stmívalo. Byli jsme domluveni na konkrétním čase. Čekal jsem dlouho a pak už mi to nedalo. Požádal jsem neznámého indiána na zastávce přes silnici o možnost zaslání jedné sms. Vyšel vstříc a já zase čekal. Nakonec po nějaké době na mě neznámý indián volá přes silnici: „Žosef, Žosef, tienes mensaje de Edmundo acá!“ A vskutku, Edmundo dal o sobě vědět, že je na cestě, že mám počkat u Almacenu. V tu chvíli mi nebylo jasný, co to je. Ale nic, než sámoška tam nebyla. Před ní stáli další neznámí indiáni, popíjeli pivko a hned se chtěli družit. Brzy jsme se seznámili, takže neznámost snadno odpadla. Jeden z nich měl ještě k tomu plnou pusu koky a pořád se usmíval. Vlastně se usmívali pořád všichni.

Edmundo nakonec opravdu přijel, s omluvou, že byl ve městě prodávat mlíko. V tu chvíli se mi začlo honit hlavou, zda má nějaké hospodářství nebo co. Edmundo je rodilý porteño (označení pro občany Buenos Aires, pozn.), ale chtěl se na nějakou dobu životním stylem vrátit trochu k přírodě. Vybral si tak místo na úpatí And v provincii Jujuy a postavil tam malou dřevostavbu. Věnuje se permakultuře** a zároveň využívá stavení jako dočasný azyl pro lidi, kteří mají společné zájmy. Tedy hlavně cestování a alternativní styl života. Vůbec jsem netušil, že Edmundo takhle žije a příjemně mě to překvapilo. Atmosférou jsem si připadal podobně, jako na jedné takové farmě s blízkou filosofií v Českém středohoří zvané Mrkev. Edmundo měl ale na rozdíl od Mrkve i zvířenu. Psa, stádo koz se super kůzletem a pár krav, které ale nebyly jeho, pouze se o ně staral. Mohl je za to dojit. Už jsem málem dojil taky, ale kráva neměla zrovna mlíko.

Na farmě v tu dobu pobýval Kolumbijec, kuchař, který se vydal na cestu napříč Andami, Mariel z Buenos Aires, která též byla na cestě, ale naopak směrem do Kolumbie. Krásná pokérovaná indiánka Loreta, která evidentně ráda jezdí na skateboardu, jelikož tam měla jak klasickou vanu, tak longboard. A průběžně na nich jezdila po podlaze uvnitř světnice. Co dodat. A ještě jeden týpek, shodou okolností z Chaca, který byl taky na cestě, respektive je na cestě skoro 2 desítky let, včetně Evropy. Večer se hrálo na hudební nástroje, popilo pivko z tradiční litrové flašky, zpívalo, halekalo a kouřilo. Do měkka vypečená společnost.

Po dvou nocích aklimatizace a hlubokého relaxu na ekofarmě jsem vyrazil na stopa. Silnice byla frekventovaná a tak jsem si vydedukoval, že stop bude snadný. Asi jsem se zmýlil anebo měl smůlu. Vzal mě až lokální autobus na nejbližší větší zastávku. Ale za to zdarma! Odtud mě nabral taxikář, který mi nabídl srovnatelnou cenu s větším pohodlím a rychlostí. Nechtělo se mi už dál čekat, bylo už po poledni a já se chtěl dostat co nejdál, abych mohl vybraná místa projet směrem nazpět. Jel jsem totiž do údolí Quebrada de Humahuaca, které je známé pro barevnost svých svahů a početnou populaci indigenos. První zastávkou bylo městečko Humahuaca. Takřka ve 3000 m n. m.

__

*Použité fotky jsou opět jen ilustrativní, volně dostupné na internetu. Vlastní fotky budou někdy.

**Permakultura (z angl. Permaculture) je koncepce přístupu k zemědělství, přírodě a životnímu prostředí obecně, tak, aby bylo na hranici nebo ještě lépe za hranicí trvalé udržitelnosti. (WIKI)

Reklamy