Humahuaca (čti umauaka) má kolem 8 tisíc obyvatel a je tak z hlediska počtu obyvatel nejpočetnějším sídlem v Quebrada de Humahuaca. Má přijemné náměstíčko s radnicí postavenou z vepřovic (většina starších budov je takto stavěná), s věžičkou s velkými hodinami a zvony. Dále pak tradičně katedrála ze 17. století a pár zachovalých koloniálních baráčků. Celé městečko kolem centrálního náměstí působí velmi malebně, v ulicích jsou prodejci s tradičními rukodělnými výrobky od šperků až po textil. Hodně u indigenos v této lokalitě frčí ponča a svetry z almaky (jeden takový jsem si musel koupit, pruhovaný červenočerný jak indiánskej Kurt Cobain) nebo třeba z lamy. Za zmínku ještě určitě stojí „vulgární“ realistická plastika indiána na vrcholku Humahuacy, která se tyčí nad centrálním náměstím. Jde o sousoší, které je velmi podobné socialistickému realismu, jen s tím rozdílem, že místo dělníka a rolnice jsou znázorněny indiáni. Dílo provinčního umělce Ernesta Sota Avendaña působí v kontrastu s malebností města jak pěst na oko. Nicméně na druhou stranu z něj lze cítit silnou snahu o emancipaci indigenních obyvatel, kteří jsou dodnes v Argentině v běžných životních situacích diskriminováni. Podobně jako u nás vztah bílé většiny k Romům.

V Humahuace jsem strávil jednu noc. Sehnal jsem poměrně levné ubytování za 30 pesos a vyrazil si večer do báru. Měl jsem v merku jeden pro místňáky, ale ten už neexistoval, jak jsem na místě zjistil. Nicméně nedaleko neexistujícího baru potkal jsem indiánskou máničku a ta mi poradila jinej lokál. Bar se jmenoval Humahuagica (čti umauachika). Byl jsem první host. Prostě tady se chodí do hospod pozdějc (bylo 9 hodin večer, pozn.). Měli ale aspoň jiný druh lahváče, tentokrát dle německé receptury. Chutnal ale stejně, jako všechny před tím. Nakonec pár lidí do báru dorazilo a tak jsem dostal pár tipů na další místa, kam se podívat. A měl jsem i dost času si konečně trochu víc zalistovat v Lonely Planet* a přemýšlet o našem společném výletě s Monikou. Na baru se taky otočila jedna starší Francouzka, která ale rozhodně nežije usedlý život, ale naopak jako travelerka a artesana. Tj. vydělává si na živobytí výrobou a prodejem náušnic, náhrdelníků a dalších módních doplňků či suvenýrů na turistických místech napříč Latinskou Amerikou. Argentinu takto navštívila poprvé v roce 1981 a od té doby takhle funguje. Spokojená ženská prostě.

V úterý dopoledne jsem už vyrazil do cca 50 km vzdáleného a zapadlého městečka Iruya (čti Iruža). V ten den se rapidně zvýšila oblačnost a při přejezdu do Iruyi, který dosahuje výšky přes 4000 m n. m., jsme dokonce projížděli samotnou oblačností. V Iruyi bylo tak mnohem chladněji a sychravo. Nebyly vidět vrcholky hor a celá atmosféra města a okolí měla až apokalyptický nádech. V noci se dost ochladilo, takže jsem spal snad skoro ve všem oblečení, co jsem měl s sebou a po dvou letech, kdy jsme byli s Monikou na Pamíru, opět dýchal řídký vzduch. Ráno už bylo ale radikálně krásně. Azůro, teplo, bezvětří. Ideální na výlet. Vstal jsem brzy a vyrazil na celodenní výlet směrem k vesničce San Isidro, které bylo vzdálené 4 hodiny chůze. Cesta vedla po celou dobu nádherným údolím s různě zbarvenými svahy, kopci a vrcholy, za silného cvrdlikání a bzukotu všemožných ptáků různých velikostí a barev. Velkým zážitkem, který rozhodně stojí za zmínku, bylo pozorování kondorů, jak poletují ve větrných vírech podél barevných masivních skal Quebrady de Humahuacy. Vzpomněl jsem si, jak jsem jako hodně malej viděl poprvé kondory ztvárněné v Kačeřích příbězích, když se Kubík, Dulík a Bulík ocitli se strýčkem Skrblíkem někde v Andách. Od té doby pro mě spíše pohádkový tvor, nedosažitelná realita. A pak jsem je viděl. Snad větší, než v pohádce. Muy lindo!

Za zmínku určitě stojí i něco málo z gastronomie. V téhle oblasti se připravují pokrmy hodně z lamy, takže zpravidla každé restaurační zařízení nabízí jídla z lamýho masa. V Iruye jsem měl estofado de llama, což je podušené lamí maso naporcované na větší kostky společně se zeleninou (mrkev, cibule, hrách, brambor,…) s trochou oregána (to se tady dává do všeho) a rýží jako přílohou. Lama mi chuťově oscilovala od krůtího masa přes divočinu (vysoká) až k hovězímu. Prostě dost specifický maso, jak stavbou, tak chutí. I když je taky otázka, z jaké části lamy maso bylo připravené. Dělají i steaky, ten jsem si nedal. Pak vedle široce rozšířených (pizza, lomitos, empanadas) je časté ještě skopové.

V Iruye jsem opět potkal několik Francouzů. Ukázalo se, že Francouzi jsou častými návštěvníky Jižní Ameriky. Jedna skupinka byla rodinka se 2 malými dětmi. Na cestě už byli přes rok a cestování plánují do příštího léta. Cestovali v dormobilu. Další milí Frantíci byli manželé z Bretaně ve věku našich rodičů. Tyhle manželé jsem ale potkával v Iruyi pořád. V restauraci, v hospodě, na výletě, v krámě a nakonec i v autobuse, kterým jsem se vracel zpět do Humahuacy, kde mi aspoň půjčili drobný, jelikož řidič neměl na rozměnění. Žel uměli jen francouzsky, takže jsme si moc nepopovídali. Francouzka si ale tento svůj hendikep dokázala skvěle vynahradit svým hereckým umem a pokaždý, když něco chtěla vyjádřit, tak to prostě za pomocí skřeků, zvuků, rukou a nohou brilantně zvládla. Takže nakonec s nima byla celkem švanda.

Ve čtvrtek brzo ráno jsem se vydal zpět do Humahuacy, kde jsem měl v plánu nasednout na bus a jet směrem zpět k Jujuy. Nabízelo se mi ještě několik variant a rovněž některé z nich závisely na dalších okolnostech, jako třeba autobusová doprava. Stále jsem taky přemýšlel, zda se nejet ještě na jednu noc otočit k Edmundovi na jeho farmu, kde se mi tak líbilo. Na druhou stranu byly v sázce jiná zajímavá místa k vidění a taky přespání v Jujuy u Sergia.

__

* Knižní cestovní průvodce.

Reklamy