Z Iruyi není jiné spojení, než zpět pes Humahuacu. Ocitl jsem se znovu na stejném místě. Zato ale s lepšími podmínkami pro focení, ve městě byl dokonce pohřeb a spousta lidí na náměstí. Místo tak dostalo i malinko jiný rozměr. Chtěl jsem do Purmamarcy, kde bych přespal a druhý den se přesunul už do Jujuy. Koupil jsem si lupen na autobus, pytlík koky a vyrazil.

O koce jsem se vlastně ještě pořádně ani nezmínil. Jak jistě všichni víte, koka je tradiční plodinou indigenos napříč skoro celými Andami. A není tomu jinak ani v provinciích Salta a Jujuy. I zde si místní (nejen) indiáni na koce ujíždějí dennodenně. Každý druhý třetí má zřetelnou hroudu čehosi zastrčenou za rtem a nikterak se tím netají. Ano, koka je jak v provincii Salta, tak Jujuy legální komodita a zakoupíte jí tam na každém trhu nebo takřka v každém kiosku (malé potraviny, ekvivalent českých večerek). V ostatních částech Argentiny je koka nelegální. Z politické perspektivy jde tedy o výdobytek indigenismu, pro který je tato rostlina mnohem víc, než jen prostě koka, ze které je posléze vyroben kokain. V ostatních provinciích je totiž zastoupení indigenos takřka minimální a tak důvod pro její legalizaci ve zbytku Argentiny se tím poněkud vytrácí. I když to je samozřejmě předmětem mnoha diskuzí. Je totiž zdrojem vitamínů, proteinů a minerálů.

Listy koky se zde prodávají v malých zelených pytlíčkách. Pokud chcete zesílit účinek, je možné si k tomu dokoupit jedlou sodu (bikarbonát sodný, v místníštině krátce bica). Existují i jiné urychlováky. Co jsem se doslechl, tak v Peru například využívají popel, v Kolumbii či Ekvádoru rozdrcené mušličky aj.

V hrsti si pak uděláte žmolek z listů, jehož velikost prostě musíte odhadnout dle velikosti vašich úst. Lepší je přirozeně spíše menší, než větší. Můžete totiž během žvýkání listy do úst přidávat. Po krátké době se vám vytvoří v ústech zelená hrouda, kterou poté přendáte někam za ret a tam ji vždycky po nějakou dobu ponecháte a zas přendáte jinam. Pokud máte i po ruce onu bicu, tak si nasliníte prst, namočíte do sody a přiložíte ke kokové hroudě, kterou máte v puse. To můžete samo sebou opakovat vícekrát.

Koka v první řadě působí v ústech jako lokální anestetikum. Pokud žvýkáte dostatečně dlouho a ještě máte u sebe nějaký ten umocňovač, netrvá dlouho a připadáte si jak při odchodu od zubaře, který vám umrtvil půlku obličeje. Tedy účinek je velmi podobný, jako u kokainu při rozetření po dásních. Jen s tím rozdílem, že onen lokální účinek je dokonce o něco silnější. Jinak tomu ale je už u samotnýho celostního účinku koky. Nejde o žádnou euforickou energeticky nabitou drogu, která vás radikálně nabudí. Jde spíše o jemný povzbuzovák, který lze srovnat s účinky kávy s tím rozdílem, že navíc zahání hlad. Na rozdíl od kávy ale můžete žvýkat celý den. Tím se účinek posiluje a opravdu tak můžete vydržet fungovat dýl, než jak jste zvyklí. Babka na trhu mi říkala, že je to dobré na chození po horách.

Zpět k cestě. Do Purmamarcy jsem dojel v odpoledních hodinách, jelikož jsem musel přestupovat ještě v Tilcaře. Tilcara je další relativně větší usedlost v Quebrada de Humahuaca. Dělá dojem westernového městečka někde uprostřed Nového Mexika. Všude kaktusy a prašné ulice s nízkými baráčky z vepřovic. Jihoamerickou atmosféru pak přináší všude se zjevující lamí symboly a indiáni ve svých tradičních bolívijských kloboučkách. V Tilcaře jsem se zdržel jen pár hodin. Dalo by se určitě z tohoto města podniknout pár pěkných výletů, ale na to nebyl čas. Dojel jsem tak do Purmamarcy. Poslední turistického highlightu mojí týdenní štace.

Purmamarca je už o něco níž, než třeba Humahuaca nebo Iruya. Je i víc zelenější a celkově malebnější. Zároveň je i blíž k Jujuy a na půl cesty k Salinas Grandes (solná jezera), která jsou turisty taktéž hojně navštěvovaná. Purmamarca tím pádem byla z míst, které jsem navštívil, asi nejvíc turisticky vytížená a taky nejdražší. Měl jsem na ní jen jeden den a řekl bych, že to bohatě stačí na vidění všeho důležitého. Totiž barevné skály, které jsou v průvodci popsány jako „marcipánová fantazie megalomanského cukrářského mistra“. A je tomu vskutku tak. Kolem Purmamarcy se tyčí různě barevné skály v nejostřejším barevném kontrastu. Od bílé, přes sytě oranžovou, rudou, zelenou, modrou až fialovou. Taková podívaná je nejlépe po ránu, když jsou skály ideálně nasvíceny z východu a nefouká tolik vítr, který víří písek a prach, čímž se viditelnost výrazně snižuje. A aby byl pohled co možná nejkomplexnější, musíte vylézt někam vysoko. Není moc možností, v turistických informacích vám doporučí jednu homoli, ze které toho ale moc neuvidíte. Nicméně přes řeku naproti Purmamarce se tyčí jeden dostupný hřeben, ze kterého je výhled parádní. Není to ale nic pro ty z vás, kteří trpí akrofobií, jelikož nahoře se jde asi po půl metru široké pěšince, fouká silný vítr a po obou stranách je sráz dobrých 50 metrů. Chvílemi jsem si říkal, kam jsi to zas vylez ty debile. Ale stálo to za to.

Navečer jsem se už přesunul do Jujuy, kde jsem byl dopředu domluvený přes CouchSurfing se Sergiem, že budu moct přespat u něj. Sergio se ukázal jako další sympaťák, i když velmi ovlivněný tím, čím se zabývá. Pracuje jako psycholog v Jujuyském blázinci. Miluje Freuda a tak jeho praxe těží především z psychoanalýzy (a nejspíš i další záliby). Byli jsme ten večer oba dva docela unaveni, na mě dokonce číhala v tlustém střevě nějaká srágora a tak jsem to nechtěl lámat přes koleno a nikam večer nevyrazil. Zůstali jsme tedy doma a večer strávili povídáním si o všem možném. Hodně jsme se bavili o indiánech a jejich pozici v Argentině. Jak jsem se později dozvěděl, jejich diskriminace je velmi silná a dochází zde k tomu, k čemu dochází ve spojení s etnickými minoritami na celém světě, včetně u nás.

Bilý člověk vlastní 99 % bohatství a indigenos takřka nic. Nutno dodat, že v Argentině žije přibližně 85 % bílých, což ale neplatí zrovna pro Jujuy a Saltu. Jejich původní styl života (život v souladu s matkou Zemí – Pachamama) se v mnoha ohledech liší od životního stylu bělocha a tak se musí přizpůsobit, aby mohli v tržním systému přežít. K tomu potřebují vzdělání, které se jim ale nedostává, protože se často pohybují na hranici chudoby a tak musejí dát přednost aktivitám vedoucím k získávání obživy. A tím vzniká začarovaný kruh, kdy kolem větších měst vznikají chudinské čtvrti se vším co k tomu patří – nedostatečná hygiena, nemoci, kriminalita a další sociálně patologické jevy. Většinová společnost se radši přiklání k prosté diskriminaci, než podpoře nebo snaze status quo pro jednou změnit. Rasismus je na denním pořádku, bílí nenávidí černé pro jejich odlišnost a černí nenávidí bílé pro jejich svrchovanost.

V Jujuy údajně funguje jedna vlivná neziskovka jménem Túpac Amaru (podle jména jednoho inckého panovníka), která lobbuje za práva indigenos a už řada věcí se jim povedla. Ředitelka dle slov Sergia je komunistka, čímž samozřejmě u velké části bílých obyvatel přízně moc nezískává, věcně má ale prý často pravdu a problémy popisuje bez obalu. Kámen úrazu ale Sergio vidí jinde. V korupci. I ředitelka této organizace žije v honosném domě, místo toho, aby šla vlastním příkladem (vedle toho, že si na něj asi nevydělala pouze transparentní činností v Túpac Amaru). A k tomu dodává, že je tomu takhle všude, i v blázinci, kde pracuje. Korupce je natolik prorostlá systémem, že zcela brzdí jakoukoli možnost cokoli změnit. Cítil jsem ze Sergiova vyprávění velkou míru frustrace a pocitu nespravedlnosti, který v této souvislosti zažívá právě i ve své práci.

Ráno jsem se už se Sergiem rozloučil, na poště poslal pár pohledů a vyrazil na nádraží, odkud jsem se už vypravil zpátky do Chaca. Tím můj výlet i tahle trilogie končí.

Advertisements