Jelikož občané ČR mají s Argentinou bezvízový styk na 90 dnů, žádná studijní víza jsem si nevyřizoval. To je totiž vzhledem k papírování víc námahy, než užitku. Oněch 90 dnů se mi na začátku listopadu naplní a tak jsem musel vymyslet, kam do zahraničí. Nejlépe někam ne moc daleko a kam se dá vyrazit třeba jen na víkend. Vyhrál Asunción. Hlavní město Paraguaye je od Resistencie vzdálené necelých 6 hodin jízdy autobusem.

Vyrazil jsem v pátek odpoledne a do Asunciónu dorazil kolem osmé hodiny večerní. Měl jsem jen na ten večer dopředu potvrzené spaní v El Jardín Hostel, nic víc. Žádná mapa, žádný průvodce, punk. Pouze na sobotu jsem byl předběžně domluvený s jedním gauč serfařem, že přespím u něj. Na ničem napevno jsme ale domluveni nebyli, jen jsme si v sobotu měli ještě zavolat a vše potvrdit.

Do hostelu jsem se dostal vcelku dobře. Věděl jsem, které městské autobusy z nádraží jezdí přímo k němu. Netrvalo dlouho a už jsem zvonil na zvonek dveří. Zvenčí hostel vypadal hodně tajemně. Žádný nápis El Jardín Hostel nebo snad aspoň Hostel. Ani stopa po něčem, co by referovalo nějaký byznys či cokoli, co by si člověk spojil s turistickým ruchem. Naštěstí jsem před tím na webu shlédl i nějaké fotky toho místa, takže jsem věděl, že jsem na správném místě. Hostel byl totiž z ulice pomalovaný decentním streetartovým počinem s celou fungl novou fasádou. To jediné ho odlišovalo od okolních domů v ulici.

Otevřít mi přišel spolumajitel hostelu Thomas, který je Švéd jak poleno. Dlouhý blond vlasy v pleteném copánku, dobře stavěný mladý viking Thomas. Jeho příběh je jak z béčkovýho televizního románu. Cestoval po Latinské Americe tak dlouho, dokud nepotkal svojí stávající Paraguayku, která má rodinu částečně ve Švédsku a tak umí švédsky a když se potkali, tak si ve švédštině padli do voka. Když se rozhodli pro otevření hostelu, žádný hostel ve městě nebyl. Když ho začali zařizovat, otevřel se první hostel, když ho otevřeli, už jich bylo ve městě víc jak pět. Thomas s úsměvem na tváři dodal, že Paraguayci prostě nejsou moc kreativní, takže když objeví něco nového, tak to pak zkouší kdekdo. Jedno je jistý, hostel jako je El Jardín je stále pro tento region výjimkou. I třeba tím, že se snaží fungovat s výrazným respektem k Zemi a i když jejich ECO (občas lze na webu narazit na název Eco El Jardín Hostel) v mém pojetí stále znamená něco jiného, nemůžu jim to mít moc za zlé. Prostě možnosti v Paraguayi jsou značně limitující, zvlášť pro začínající.

Asunción má včetně předměstí přes 2,5 miliónu obyvatel. Ve španělštině název znamená předpoklad a o Asunciónu se zde říká, že je Matkou měst. Patří mezi nejstarší města Jižní Ameriky vůbec, což dokládá nejen pestrá (post)koloniální architektura mikrocentra, ale například i železniční nádraží z roku 1856. Při jeho smůle ale už od roku 2003 nefunguje a slouží jako atrakce. V okolí nádraží jsou na ulici zbytky kolejí a na nich pod tíhou času koroduje pár vagónů a jedna klasická černočervená parní lokomotiva s valníkem. Příjemná dekorace města, která dokáže oživit fantazii pozorovatele, jak to asi kdysi mohlo vypadat.

Procházkou centrem jsem došel až k přístavu. Asunción neleží u moře, ale u řeky Paraguay, která rozhodně není žádným vodním nuzákem. A tak řeku lemuje vedle městské pláže a všemožných barrios i městský přístav. Z ulice vypadá jak vlakové nádraží, jen místo na perón na druhé straně vylezete na molo, kde už vás námořník upozorňuje na odjíždějící člun. Jízdu v člunu jsem v plánu neměl, nebylo těžký mě ale ukecat. Byl to převoz na druhou stranu řeky, kde ale nic zajímavýho nebylo. Šlo hlavně o to se projet po řece v tom jejich člunu. Nicméně i tak to stálo za to. Projížďka polorozpadlou vrzající bárkou, výborný panoramatický pohled na celý Asunción z řeky, rybáři, rejdařský doky včetně recyklace starých a stavby nových lodí… a druhá strana řeky. Tam už vyčkávaly další loďky, které zase vezly lidi zpět.

Jedna věc mě na tom všem ale dokonale pobavila. Připadal jsem si jak součást komparsu ve zfilmované epizodě Pata a Mata. Totiž ty loďky na druhé straně řeky nepřijíždějí k přístavu, jakým se honosí Asunción, ale k obyčejnému břehu. K němu jsou kolmo přibity dřevěná mola, která ale mají svá léta dávno za sebou a tak jde spíš o dřevěná torza. K těmto torzům se každá loď snaží připlout tak, aby pak cestující mohli vylézt na břeh suchou nohou. Problém ale nastává ve chvíli, kdy je potřeba citlivějších manévrů. Tyhle loďky jsou velmi neohrabané, de facto jezdí jen dopředu a poloměr otočení čítá několik desítek metrů. Pro operaci v takových podmínkách, které nabízí druhý břeh řeky tudíž dost nepraktická loď. Tím pádem ukotvení lodi trvá několik minut a několik zábavných situací, kdy se ti staří pardálové snaží ve vší ladnosti za skřípění zvuků do sebe vrážejících lodí danou situaci zvládnout. Nakonec se zapojují i cestující a přistání je o to napínavější. Kdo by to byl ale řek, že totéž se odehraje i během odplutí! Ano, loď jede jen dopředu. Co s tím, když je loď ukotvena přídí ke břehu? Neřešitelná situace, zapojují se i cestující, staří pardálové berou do ruky bidla a mobilizují své síly. Po pár minutách máme čumák od břehu a jedeme zpět. Já v tu chvíli nevěděl, zda se mám smát nebo ocenit snahu všech spolucestujících. Prostě ti chlapíci, všichni jak vystřižený od paraguyskýho Hrabala, se tímhle živí určitě od svojí puberty a nebylo mi jasný, proč si to tam nějak neporychtujou, aby se jim kotvilo snáz…

Po návratu zpět do víru velkoměsta jsem se ještě vydal na prohlídku jednoho musea – Museo del Barre, které není v centru města, ale je půl hodiny autobusem od něj vzdáleno. Dal mi na něj tip Thomas, že je tam pěkná sbírka umění původních obyvatel včetně nějakého současného a něco málo venkovského a je zadara = nejoblíbenější cena. Muzeum je zcela určitě nové, sídlí v novostavbě v místě, kde byste muzeum rozhodně nečekali. Expozice je ale pěkná, zvlášť ta sbírka umění původních obyvatel. Současné umění mě moc nenadchlo a paraguayský rurální um je hodně spojený s vírou v Boha. Nedaleko muzea pak leží velký nový shoping mall. Byl jsem zvědavý, zda paragyaský mall bude stejná tragedie, jako všechny ostatní mally. Ano je, tenhle mi připomněl Nový Smíchov.

Pak už jsem se vydal zpět k hostelu s tím, že jsem měl v plánu se spojit s couchsurferem a přesunout se za ním. O tom ale v dalším dílu.

Reklamy