V sobotu večer jsem se měl sejít s Everem, Paraguaycem, se kterým jsem se předběžně domluvil, že bych u něj mohl přespat. Když jsem se mu ten den večer dovolal, požádal mě, ať si vezmu taxíka a zkusím požádat řidiče, aby mu zavolal a domluvil se s ním na cestě. To už mi bylo trošku podezřelý, poněvadž ve městě nebylo těžký se dopravovat autobusem a stačilo by mi dát adresu a já bych se tam nějak dokodrcal. Přesto jsem učinil, jak mi bylo doporučeno. Rozloučil jsem se v hostelu a vypravil se na taxi stanoviště.

Zde malá odbočka. Taxi stanoviště v Asunciónu nejsou jen tak ledajaké taxi stanoviště s cedulí a barevnými pruhy na silnici vyznačující obrysy daného stanoviště. Mají totiž k dispozici budku podobnou autobusové zastávce, kde mají řidiči televizi a některé mají dokonce i ventilátor, který známe ze stropů obchodů a kaváren např. (tady jsou všude, i já mám jeden v pokoji). S kolem promenádujícími chodci to působí fakt bizarně.

Taxikáři byli ochotní, zavolali jsme Everovi a já zjistil, že jen jízda za ním vyjde dráž, než noc v hostelu. A to o dost. Na to jsem v tu chvíli ani u sebe neměl tolik paraguayských guaraní a musel jsem se s taxikáři rozloučit. Pochopil jsem, proč mi Ever nedokázal popsat cestu. Vrátil jsem se do hostelu, do pokoje, ve kterém jsem strávil předchozí noc a šel se zase pozdravit s některými lidmi, se kterými jsem se v hostelu před tím seznámil.

Vrátím se ale ještě o den zpět. Když jsem v pátek přijel do hostelu, byli v něm ubytovaní jeden mlaďas s mladicí, kteří se se mnou dali jako první do řeči. 17letá Lily z Pensylvánie a 18letý Didi z Belgie. Oba dva vyslaly rodiče na výměnný studijní pobyt na střední paraguayskou školu. Později večer se k nim připojil ještě jeden takový, 18letý Daniel z Quebecu. V pátek večer jsem neměl žádný velký plány a tak jsem s nimi strávil významnou část večera v zeleném dvorku hostelu, kde při troše štěstí člověk mohl pozorovat kolibříky, jak sají z květů.

Byla to hodně specifická skupina dospívajících lidí, kteří jsou plní vjemů z toho všeho, co v Paraguayi právě prožívají. Kontakt s nimi mě v tu chvíli doslova fascinoval. Jsou poprvé bez dozoru rodičů, i když mají své hostující rodiny. Jsou daleko od své země a od svého, do té doby asi dost ohraničeného, vnímání světa. Staví se na vlastní nohy v podmínkách rozvojové země. Probouzel se ve mně kontaktní pracovník a v duchu jsem si říkal: „Sakra, to by byla pecka, kdybych měl v jejich letech podobnou šanci.“ Tahle jejich roční zkušenost totiž stoprocentně změní jejich životy.

Didi z nich byl nejdominantnější, ale současně mi nejsympatičtější. Pobavil mě hned z kraje, když se mě ptal, odkud jsem. Slovo Česko slyšel nejspíš poprvé jak v angličtině, tak ve španělštině. Nejen, že vůbec nevěděl, kde je Česká republika, ale hlavně zprvu jakoby vůbec netušil, že existuje. Když jsem mu řek, že sousedíme s Německem, zrudl studem. Na druhou stranu hovoří ve svých 18 letech čtyřmi světovými jazyky a vůbec z celé trojky působil nejvyzráleji. Daniel oproti němu byl větší slušňák s jasnými životními cíli. Po návratu by rád studoval politologii. Lily, archetyp odbarvené blondýny (z Ameriky!), ale člověk jí to neměl vůbec za zlý. Byla z té skupinky nejmladší a i dělala takový prvotní dojem. Aktivně, i na soutěžích, tančí hip hop.

Píšu si občas takový poznámky a zrovna k tomuto blogu mám pár výstižných. V průběhu prvního večera v Asunciónu jsem si zapsal toto:

Kalba v Asunciónu TEENAGE RIOT. Sympatickej alfa samec Didier z Belgie, distingovanej Kanaďan Daniel, který se hned po prvním brku první večer zvládnul vyzvracet na schody u hlavních dveří hostelu a Lily z Pensylvánie, blondýna, na kterou platí snad všechny stereotypy o blondýnách, který jste kdy slyšeli.

V sobotu, poté, co jsem se vrátil od taxikářů, co sledovali na ulici televizní telenovelu (nebo fotbal?), připojil jsem se opět k mým milým teenagerům. Vlastně v tu dobu nikdo jiný v hostelu ani nebyl. Tedy až na Němky maminku s dcerou, z čehož se pak vyvrbilo, že ta dcera v Paraguayi je jako dobrovolnice, která se zná s dalším dobrovolníkem z Německa, který měl ten večer taky přijet, a který se zná pro změnu i s Didim. Německá přesila tak v důsledku znamenala návštěvu další dobrovolnice z Německa, která se zná zase s dalšíma Němcema. Absurditu momentu večera vyhrál až samotný kvartýr, ve kterém se uskutečnil večírek. Možná jsme dorazili moc brzy (kolem půl dvanácté), rozjetý rozhodně nebyl. Spíš to vypadalo, že jsme k někomu přišli do obýváku, kde se zrovna dívají na televizi. Jenže nebyl to ani obyvák, byl to tetovací salón. Ocitl jsem se v bytě paraguayskýho tatéra. Bytový design a zařízení bylo mixem tatérský ordinace a nejvíc kýčovýho ulétu.

Tatér, jehož jméno jsem zapomněl, měl oblibu v kapele Rammstein. Hned je pustil na svý fungl nový LCD televizi, ze které ještě ani nesundal všechny cedulky. Asi proto, aby všichni věděli, že je to funglovka. Rammstein v bytě paraguayskýho tatéra v přítomnosti německých dobrovolníků byli fakt geniálním momentem interkulturalismu.

S Lily, Didim a Danielem jsme odešli předčasně a Němčoury tam nechali. Dali jsme tam něco přes hodinu a bohatě nám to stačilo. Namířili jsme si to rovnou do hostelu. Po cestě nás ale zastihl liják s bouřkou. Pořádnej lijavec, voda tekla proudem, ulice plné vody. Museli jsme se schovat. Netrvalo ale dlouho a byli jsme v hostelu.

V neděli mi už jel autobus zpět do Resistencie. Na nádraží jsem musel spěchat a vzít si taxík, čímž jsem vysolil i to málo, co mi ještě v guaraní zbylo…

Neděle, výborný spánek posilněný celonoční bouřkou. Spal jsem jak nemluvně, až do 12:13. Ve 13:00 mi jel autobus.

Advertisements