Opět po delší době jsem se stal účastníkem konferenční turistiky. Ačkoli se to tak zprvu nezdálo, tento termín pro zneužívání konferencí pro vlastní turistické cíle se potvrdil i zde v Argentině. A možná ještě víc bez obalu, než by jeden vůbec čekal. Vyrazil jsem univerzitním autobusem v barvách UNNE (to si člověk přijde jak fotbalista) se skupinou studentů historie na IV. Jornadas Nacionales Y III. Jornadas Internacionales de Enseñanza De La Historia do provincie Córdoba. Původně jsem myslel, že se konference uskuteční přímo v hlavním stejnojmenném městě provincie, druhým největším a jedním z kulturně nejzajímavějších měst v Argentině. Konference se ale odehrála na půdě Universidad Nacional de Río Cuarto, tedy v městě asi 200 km od města Córdoba. Trochu škoda, ale i tak vhodná příležitost něco zase vidět. Neváhal jsem a nabídky vyrazit společně s mými spoužáky jsem přijal.

Provincie Córdoba je takřka na úrovni Buenos Aires, která se pyšní malebnou hornatou krajinou. Největší pohoří Sierra Córdoba de facto ohraničuje provincii ze západu. Podnebí je tím pádem o několik stupňů svěžejší, než na severovýchodě v Resistencii. I zeleň a vůbec porost je v mnohém velmi blízký tomu, na co jsme zvyklí u nás v Čechách. Bylo příjemné vidět po pár měsících zase něco, co se naopak podobá naší domovině. Je to přes 1000 km jízdou autobusem na jih. Člověk se skutečně objeví jakoby v jiné zemi. Tedy nejen okem, ale celostně. I hezčí holky tam maj, věru. Toho jsem si všimnul hned. Po 3 měsících bez M. na to mám už solidně vyvinutý jestřábí oko.

Universidad Nacional de Río Cuarto je o něco větší, než UNNE, kde studuji. Má obrovský kampus se spoustou zeleně a míst pro studování a zevl. Zato je ale pár kilometrů od města, takže přizpůsobení se delšímu pobytu docházejících a dojíždějících studentek a studentů je pro takovou univerzitu skoro nutnost. První den jsme po příjezdu konferenci prošvihli, jelikož jsme na univerzitu dorazili až k večeru. Krátce na to jsem tam potkal sympatický studenty veteriny, zrovna když jsem v univerzitní jídelně sháněl pivko. Bylo totiž hrozný vedro a ty jejich limonády… Samozřejmě, že v univerzitní jídelně pivo nemají, ale veterináři se zrovna na jedno chystali, takže jsem se k nim s potěšením přidal. Přidaly se i moje dvě brazilský spolužačky Renata a Michele, které se na cestu vydaly z podobných důvodů jako já – poznat zas jiný kousek Argentiny.

Týpci se ukázali nakonec jako opravdoví pohodáři, pozvali nás na večeři k sobě domů, kde jsme se nakonec ocitli i druhý večer. Šlo o studentský byt nedaleko centra města, kde bydleli tři kluci. Dva z nich studenti veteriny. To mimo jiné například spočívalo i v tom, že na stěnách visely plakáty krav a koní s podrobnými popisky jejich svalů nebo kostí. Nešlo ale o žádný zaprděný šprťáky, kteří by se celou dobu bavili o femuru nebo prasečí clavicule. Naopak. Veselí kluci z provincie Salta a Jujuy, co jezdí na skate/longboardech po ulici a na dvorku v kůlně pěstujou pod lampama trávu a poslouchaj nekomerční muziku.

K večeři byla samozřejmě pizza, co jinýho. Avšak nejlepší pizza, jakou jsem tady zatím měl. A domácí výpěstek, který nebyl presovaný někde v Paraguayi jen příjemně dokresloval strávený večer s místňáky. Ani nevím, jak tuto noc dopadli ostatní historici, ale nejspíš se zbourali fernetem s colou. Ten pili snad po celou dobu, v autobuse, v hostelu, v parku, na grilovačce… Hektolitry coca-coly a fernet. Žádná extratřída, to vám teda povím. V jejich případě konferenční turistika platila dvojnásob. Na druhý den totiž ještě vymysleli výlet do podhorského městečka Alpa Corral, konference nekonference. Vyrazil jsem samo sebou s nimi. Naštěstí mi téma konference nebylo nikterak blízké (byla zaměřena na pedagogiku, didaktiku apod. pro historiky), takže svědomí mě tolik nepálilo.

Alpa Corral je něco málo přes 70 km severozápadně od Río Cuarto, na úpatí jižních svahů pohoří Sierra Córdoba. Ničím pro nás středoevropany moc nevyniká, krajina zde je velmi podobná našim podhůřím. Okolí Alpa Corral mi na první pohled připomínalo Lužické hory. Pro moje spolužáky ze subtropickýcho Chaca jde ale o naprosto jiný svět. Nejvíc jsem v Alpa Corral ocenil protékající průzračně čistou řeku. Koupání v řece bylo super svěží, i proto, že voda byla jako kafe a tak nešlo o žádný otužovací sebepoškozování. U řeky jsem strávil skoro veškerý čas v Alpa Corral. Dokonce jsem v řece objevil desítky malých piavic, které se mi snažily přisát ke kůži, jak jsem si tam lázeňsky užíval. Byly ale tak malý, že jsem dlouho přemýšlel, zda to jsou nějaký larvy komárů nebo malý pijavice. Jejich sací reflex byl ale natolik zřejmý, že to určitě byly malý pijavice. To mě chvílema ve vodě trochu znejišťovalo, byly ale fakt pidi.

Večer jsme ještě zvládli společnou grilovačku v parku a další večírek u veterinářů. Třetí den ráno jsme už nasedli zase do autobusu a vyrazili zpět do Resistencie. Výlet do Córdoby se tedy nakonec vybarvil jako celkem solidní školní turisťák se vším co k tomu patří. Naposledy jsem takhle jel snad na lyžák s FTVS v roce 2006.

Back2school.

Reklamy