Poslední dobou jsem blogu moc nedal. Je to především tím, že člověk jakoby přestal tolik vnímat ten rozdíl, který byl zpočátku tak zjevný. Nicméně těch věcí je samozřejmě stále mnoho, o kterých lze psát. Jen třeba není potřeba k jejich sdílení popsat tolik řádků. Jsou to spíš postřehy. Takže zkusím sem tam přidat jen takovou krátkou glosu. Začnu třeba tím, že vám něco povím o tom, jak Argentinci stále zpívají. To byste koukali.

Nevím zda je tomu tak všude v Latinské Americe, ale tady v Argentině se prostě při každý možný příležitosti zpívá. Takřka každý kluk, chlapec či muž hraje na španělku a všichni znají desítky písniček až chorálů. A zatímco u nás jsme deformovaní od revoluce individualismem, zde jsou deformovaní kolektivismem. A ten se nejvíc projevuje právě při společném zpívání. Když jdete k někomu na večírek, zpívá se, když jedete společně někam autobusem, zpívá se, když se na něco čeká, zpívá se. Zpívá se a tleská ještě víc, když někdo na něco hraje. A jak jsem se již zmínil, na kytáru tady hraje skoro každý.

Většinou je to příjemný, protože latinos mají pro muziku vrozený talent, ale někdy je to prostě přespříliš. Někdy to člověka doslova sere. Nejvíc, když chtěj zazpívat něco v češtině – to proto, aby se mohli kolektivně zasmát. Jenže já zrovna mezi zpěváky, ani ty víkendový nebo snad opilecký (?), nepatřím. A tak jsem se již stal terčem mnoha obdivů a údivů, že nezpívám a neznám český písničky. No já vskutku ty český písničky ňák moc delší dobu neposlouchám a tak ani nezpívám. A ty dobrý ze Zpívánek si už nepamatuju.

Doteď mi to přišlo normální, avšak pomalu si přestávám být jistý. Argentinci si teď myslí, že jsme smutnej studenej národ. V porovnání s nimi rozhodně. Ale  to bych nezachránil ani tím zpěvem.

Reklamy