S argumentací a agitací za volbu menšího zla, volby rozumem a já nevím čeho všeho se v podobném duchu v souvislosti s prezidentskou volbou doslova roztrhl pytel. Nejvíce pak těsně před samotným 1. kolem této historické volby.

Po oznámení jeho výsledků se tento fenomén zodpovědného a racionálního voliče, tedy jak se co nejzodpovědněji rozhodnout a podle čeho vybrat toho správného kandidáta, když se nabízí jen Miloš Zeman s Karlem Scwarzenbergem, dostává absolutně do popředí všech možných diskuzí – kdo tedy je tím menším zlem, a který z kandidátů má tedy získat náš hlas?

Volit menší zlo je údajně zodpovědné a hlavně – pomůžeme vyhrát tomu z kandidátů, kterého považujeme za přijatelnějšího. Ale co když ani jeden z nich prostě pro některé z nás přijatelný není? Co když se zlo nedá posuzovat na menší a větší? Co když zlo je pro některé z nás stále jen zlo?

Člověk se ve svobodných a demokratických volbách má rozhodovat především svobodně, tak, jak mu to umožňuje Ústava a jeho svědomí. Volit v demokratických volbách ČR je právo, nikoli povinnost a už vůbec ne morální povinnost. Volit za každou cenu někoho ve jménu „volit menší zlo“ v důsledku výsledek volby totiž absolutně neovlivní, jelikož nakonec stejně vyhraje ta kandidátka či ten kandidát, s jehož politikou nesouhlasíme.

Tím mířím především na ty z vás, pro které je Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman kandidátem mimo vaše politické ukotvení, nikoli na ty, kteří o jeho volbě uvažovali a dali to nakonec někomu jinému. Ti mají nyní rozhodování snazší a číst tyto řádky dál ani nemusí.

V tomto konkrétním případě – výsledek 1. kola historicky prvních přímých voleb prezidenta ČR – volička a volič, pro které jsou oba kandidáti z jakéhokoli důvodu nepřijatelnými nebo jen s velkými obtížemi, jen svým případným hlasem jednomu z nich dopomůže do funkce nakonec člověku, se kterým nesouhlasí, který nereprezentuje jeho světonázor, v podstatě svým hlasem popře to, v co věří a za co třeba i bojuje a usiluje ve veřejném prostoru (pokud je ve věcech veřejných aktivní).

Nakonec svým hlasem legitimizuje politiku, která je s jeho politikou, politickou vizí a světonázorem v rozporu a bude se dít to, co se děje opakovaně a co známe ze všech úrovní naší politiky a zpravidla ze všech již proběhlých voleb: volby opakovaně vyhrávají ti, kteří nepřináší do politiky nic nového a politiku jen využívají pro vlastní obohacení na úkor ostatních.

Na úkor těch, kteří nám v politice dlouhodobě schází, a po kterých většina z nás neustále a beznadějně volá. A to je s nadsázkou i tato volba – mám snad hlasovat raději pro návrat do 19. století nebo pro návrat do divokých devadesátek? Ale kdeže…

Z hlediska politologie lze zmínit ještě jeden neméně důležitý fenomén – voličky a voliči, kteří i přes svůj odpor k aktuálním kandidátům půjdou k urnám a hodí to tam jednomu z nich jen proto, aby nevyhrál ten druhý, dopřávají oběma, ale především vítězi, mnohem silnější politickou legitimitu a mandát, než jaký by mohl ve skutečnosti mít, kdyby k volbám tito lidé nepřišli.

Jinými slovy, ve většinové volbě, kde se rozhoduje o dvou konkrétních kandidátech Miloš Zeman vs. Karel Schwarzenberg, má svojí váhu i fakt, zda k volbám přijde 60 % voliček a voličů nebo třeba jen 15 % (pro oba kandidáty dohromady hlasovala cca 1/3 ze všech registrovaných voliček a voličů, zbylé 2/3 voličů a voliček buď podpořily někoho jiného, nebo nikoho).

Při tak nízké volební účasti by se vítěz opíral jen o velmi křehkou legitimitu a mandát, kde by ona křehkost byla ještě posilněna velmi nízkým procentuálním rozdílem mezi jednotlivými kandidáty. Totiž při nízké účasti by vyšlo najevo, že skalních fans mají oba kandidáti přibližně stejně a vítězství by od sebe dělilo oba dva jen v řádu několika procent či desetin procent.

S takovým mandátem by si budoucí prezident, pokud má alespoň špetku soudnosti, jen těžko dovoloval takovou hradní politiku, na kterou jsme byli a ještě chvíli budeme zvyklí u současného prezidenta Václava Klause. Už třeba jen proto, že prezidenti zpravidla mají zájem o znovuzvolení. A to naše ústava umožňuje.

My sice nemáme prezidentskou republiku, ale existuje řada příkladů z historie, kdy prostě prezident se slabým mandátem byl v průběhu vykonávání funkce odvolán nebo v horším případě popraven, zabit. Tím nechci samozřejmě k něčemu takovému nabádat, jen konstatuji skutečnost, že nepadají jen vlády, ale i prezidenti.

Nevolit, zdržet se hlasování, vhodit prázdný lístek atp. je jasné vyjádření postoje a osobního názoru, se kterým se musíme, pokud tu máme instituci přímé volby a chceme opravdovou demokracii, také naučit pracovat. Samozřejmě je potřeba se vyhýbat alibismům, přebujelým pragmatismům, zbytečným kalkulacím a dalším neupřímným krokům, které jsou pro politiku v posledních letech tak příznačné.

Ale není potřeba se za nic stydět, pokud jednoduše nemáte koho volit. To je přeci součást, a vždy byla, všech demokratických voleb. Zvlášť pak těch většinových.

Zdržet se hlasování, ať už zvolíme jakoukoli formu, je v demokratických a svobodných volbách také hlasováním a vyjádřením občanského názoru. Názoru, který má svoji váhu a smysl.

text vyšel 15. 1. 2013 v Deníku referendum

Reklamy