Můj pobyt v Argentině se pomalu, ale zcela jistě naplňuje. Už mi zbývají ani ne dva týdny. K psaní dalšího blogu se už asi nedostanu, jelikož vyrážím na poslední výlet a to na jih do El Calafate a El Chalténu, do městeček, které se nacházejí v Patagonii nedaleko obrovských ledovcových plání včetně Perito Moreno Glacier. Pak už se vracím do Prahy. Je tedy nejvyšší čas na uzavření této blogovací kapitoly.

Perito Moreno Glacier

Perito Moreno Glacier

Od ledna trávím čas v hlavním městě Buenos Aires, kde si především snažím opatřit informace k mojí diplomce. Bude o okolnostech a příčinách (ne)úspěchu guerrill v reálné politice Argentiny a Uruguaye. Jak to tak bývá, téma práce si člověk vybírá ještě dřív, než se v programu studia dokáže pořádně zorientovat a tak můj výběr byl z části intuitivní. A k Argentině a Uruguayi mě to nějak táhlo, dozvědět se o těchto zemích něco víc. To mě vlastně dovedlo až sem, odkud píši tento blog.

Poslední týdny tak chodím po antikvariátech a knihkupectvích, hledajíc vytipovanou literaturu. Knih tu jsou kvanta. V Buenos Aires jsou místa, kde je na dohled hned několik antikvariátů pohromadě nebo knižní otevřený trh na jednom náměstí. Ceny tu jsou za knihy ale často až 3x vyšší, než u nás. Víc si toho tedy skenuji, což je teda příšerná otrava. Ta záživnější část na tom ale je poznávat se s různými lidmi, kteří mi skrze rozhovor pomáhají téma rámovat. Setkal jsem se tak například se současným generálním ředitelem pro-demokratického a lidskoprávního think tanku El Centro para la Apertura y el Desarrollo de América Latina (CADAL)1, který mimo jiné zřídil v loňském roce v Buenos Aires Instituto Václav Havel nebo s jedním ze zakladatelů Juventud Peronista a později městské guerrilly Fuerzas Armadas Peronistas (FAP)2, který od konce 80. let zelená3. Či tento týden jsem měl možnost hovořit s bývalou ministryní práce a sociálních věcí (to jsou zde dvě nezávislé instituce), současnou poslankyní4, ale především též svého času guerrillou, jejíž sestra byla dokonce žena vůdce Montoneros5. A s dalšími. Dala by se z toho napsat nejspíš i průměrná telenovela.

Montoneros, Juventud Peronista a FAR - příklad guerrillové symboliky

Montoneros, Juventud Peronista a Fuerzas Armadas Revolucionarias – příklad guerrillové symboliky

Zázemí pro tuto moji investigativní činnost (tady je totiž všechno investigación) mi poskytlo formou stáže naše České velvyslanectví v Buenos Aires. Stáže tu nejsou žádnou výjimkou. Já jsem se o pár dnů minul s jednou stážistkou a po pár týdnech po mém nástupu nastoupila jiná. Běžně jsou ale stáže na půl roku či déle. Mně naštěstí vyšli vstříc. Navíc během ledna a února je v Argentině a hlavně v Buenos Aires období dovolených a prázdnin. Mnoho lidí tak odjíždí z města a tím utichá i onen úřednický a diplomatický život. Ten začíná opět s polovinou března. Mám tak větší prostor a víc času na vlastní investigación.

Skrze mix toho všeho jsem se minulý víkend podíval na několik dní do Uruguaye. Chtěl jsem se sejít s jedním profesorem6 politologie na Universidad de la República Uruguay7 a ambasáda potřebovala doručit vzorek českého výrobku do Montevidea, aby mohly pověřené uruguayské úřady schválit import. Takže jsem se sešel s prezidentem Uruguaysko-české obchodní komory, který mi i ochotně ukázal město. Milý chlapík v již seniorském věku, který dříve působil v nějakém armádním družstvu. Vzal mě tak i do vojenského institutu omrknout tematické materiály.

V Uruguayi jsem se tak rozhodně nenudil. Výjezd jsem si totiž nakonec o den protáhl a měl jsem tak víc času objevovat Montevideo a Punta del Diablo. Montevideo je velikostí srovnatelné s Prahou, možná o trošku lidnatější. Žije tam ale naprostá většina uruguayské populace. Punta del Diablo je surfařské městečko až skoro u hranic s Brazílií, kam jsem se vydal za mořem a plážemi.

Palacio Salvo na Náměstí Nezávislosti v Montevideu - v roce 1927 nejvyšší budova na kontinentě

Palacio Salvo na náměstí Náměstí Nezávislosti – v roce 1927 nejvyšší budova na kontinentě

V Montevideu jsem jeden večer byl společně s Američankou a Američanem přepaden partou puberťáků s fingovanejma pistolema, co na nás pořvávali Money! Money! Money! a běhali kolem nás dokola. Jeden se mi pověsil na brašnu jak pitbul na rukáv. Brilantní pouliční práce je ale má brašna zhotovená kamarádem Brazilcem a tak se ucho neutrhlo ani po 40 kg nebo kolik ten drzý chlapec měl. Byla to zvláštní situace, která přišla ale po zcela logických krocích. Totiž jak ona Američanka, tak on Američan byli v Latinské Americe de facto poprvé, on dokonce první den. Byli tak jasným terčem a byla to otázka času, než na nás někdo cestou z večeře, kde mimo jiné Američanka prohlásila něco ve smyslu „pane bože, ty hranolky mají bramborovou chuť!“, na starém městě vybafne. Ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Američan tomu nakonec nasadil korunu, když se bez váhání, ignorujíc naše varování, vydal do těch ulic hledat kabelku američanky, která už tak odolná, jako má brašna, nebyla. Mohl ho někdo zabít, ale on se asi po 10 minutách vrátil s kabelkou v ruce, bez šrámu s úsměvem na tváři. Já šel do kolen. Přišla „jen“ o nějaký prachy a iPhone, pas a kartu dostala zpět.

Hned na to jsem druhý den jel brzy ráno do Punta del Diablo. Z Montevidea 300 km autobusem. Ráno jsem musel vstát hodně brzo, abych se včas dopravil na nádraží a stihl si ještě vybrat. V Punta del Diablo nemusí být funkční bankomat, s touto informací jsem se setkával před cestou. Samozřejmě jsem ráno zaspal, vlastně jsem vůbec nevěděl, proč mě budí budík tak extrémně brzy, proč bych měl vstávat. Takhle jsem si vstávání ještě čtvrt hodinky protáhnul, než se mi probral mozek a začal jsem si v duchu sprostě nadávat. Musel jsem tak naskočit do taxíku, abych stihl ještě ten výběr. Jó, po tý přepadávačce se mi ten večer moc nikde vytahovat karta a vybírat peníze z bankomatu nechtělo. Nechal jsem to tím pádem dost nešikovně na poslední chvíli. Na nádraží jsem našel dva bankomaty a poprvé na tomhle kontinentě mi ani jeden z nich nechtěl dát peníze. A tak mi ujel i můj autobus. Stálo při mně štěstí. Právě odjížděl jiný autobus od stejné společnosti a měl částečně stejnou trasu. Řidič mě vzal nahoru a nažhavil vysílačku. Tak zařídil moje přelodění na výpadovce z Montevidea. Po napínavém večeru napínavé ráno. Hned jsem v autobuse usnul.

pláže u Punta del Diablo

pláže u Punta del Diablo

V Punta del Diablo jsem bydlel na pokoji s jedním Němcem žijícím v Rakousku, který je ale z poloviny Uruguayec – po svém otci. Studuje medicínu a zajímá ho psychiatrie a halucinogeny, které se zase vrací do klinické praxe (např. lsd právě v Rakousku), i když jde stále ještě častěji o výzkum. Poslouchá a jezdí na psytrance, oproti amíkům byl o něco mladší, působil vyzráleji. Takže jsem si poprvé s Němcem popovídal španělsky.

Teď už mi chybí jen strávit posledních pár dní v již zmíněné Patagonii a pak už hurá zpět domů.

Volver a la realidad.

 —

Reklamy