České léto se pomalu probouzí. S narůstajícími teplotami, vyplavenými městy a poli, kulminujícími korupčními aférami a neonácky se vzpřímenou pravicí v průvodech, zvyšuje se etnické a sociální napětí. Když se podíváme na naši společnost plasticky z více úhlů, musí nám být jasno, že je něco sakra špatně.

Nový lidově zvolený prezident, reprezentativní hlava státu, zvládl již ve svých prvních měsících zabrnkat na strunu homofobie, antiekologie, islamofobie a nakonec i autoritativního mocnářství. Jeho nedávná odpověď německé reportérce na dotaz k uneseným Češkám v Pákistánu Alláh Akbar není nic jiného než předčasné vyvrcholení jeho politické idiocie. Už jen velmi málo událostí mě na jevišti české politické scény dokáže překvapit. Tedy až na jednu. Hroší kůže českého občana je tlustší, než se může vůbec zdát.

Zatímco v Turecku se mobilizuje společnost na základě rozehnané demonstrace bránící stromy v městském parku, u nás se blokády v národních parcích rozhánějí pořádkovou policií za potlesku široké veřejnosti. Zatímco v Brazílii se mobilizuje společnost na základě zdražení jízdného MHD o pár desítek centů, u nás se za klidného přihlížení zdražuje MHD co dva roky a kontroverzní miliardové projekty typu Opencard nedostanou do ulic víc než několik tuctů statečných.

Speciální jednotky zasahují na Úřadě vlády, odvádějí vysoce postavené úředníky a politiky obviněné z korupčního jednání. Politické špičky spekulují, zda korupce je taky korupce. Vláda je v demisi, zmíněný prezident roztáčí autoritářská kola a ukazuje, že zavedené ústavní zvyklosti stojí jen na křehkých demokratických papírových pilířích. Ústavní krize, respektive konflikt parlamentní versus prezidentské moci, je na dohled. Technokracie nahrazuje demokracii, za tichosti ba dokonce se souhlasem většího než malého množství našich spoluobčanů.

Na druhém pódiu festivalu českého průšvihu pochodují antikomunisté, abychom nezapomínali, přičemž v ostatních regionech téhož státu, pod rouškou absolutní sklerózy, pochodují, opět za potlesku českého občana, hajlující náckové a nabádají k cikánskému pogromu. Chudí staví domečky z dluhových karet, bohatí se smějí se zlatými cihlami, uloženými ve schránkách bank v polistopadovém duchu každý svého štěstí strůjce.

Široká společenská krize už nemůže mít jasnější obrysy. Selháváme snad ve všech oblastech běžného občanského bytí. Hroší kůže české majority nedovoluje prohloubení demokracie, o které tak rádi sníme u hektolitrů vypitých piv v sousedství. Ukazuje se totiž, že podobně, jako v době normalizace, i dnes je režim do značné míry zrcadlem stavu českého občanství. Veřejná správa naší země se nezmění, dokud se nezměníme my samotní a tyto změny budeme následně požadovat i po těch, kteří nás zastupují v těch nejvyšších institucionalizovaných patrech.

Vyžadujme proto aktivněji pozitivní, prodemokratický rozvoj země. Buďme v kontaktu se svými zvolenými zastupitelkami a zastupiteli, podrobujme je nejen hlubší kontrole, ale i pomoci. Stavme se i my sami do cest korupci, klientelismu, ale i násilí a nenávisti, která se přiživuje na strastech diskriminovaných, společensky vyloučených osob. Vstupujme do politických stran a hnutí a ovlivňujme naši budoucnost přímo. Zajímejme se, co se děje v našem bezprostředním okolí, rozvíjejme komunitní život, zkrátka využívejme všech možností aktivního občanství, které nám ústavní pořádek dovoluje.

Nespoléhejme se, že za nás někdo něco udělá a vylezme konečně z ulity, svlékněme hroší kůži a prosazujme své zájmy i jinak než jednou za pár let u voleb. Kvalita našeho života a tím v důsledku i stav naší demokracie se odvíjí od toho, co se děje dole. Bez principu subsidiarity a občanského aktivismu v tom nejširším slova smyslu budeme jen stále dokola svědky oligarchizace a mafiánských praktik.

text vyšel 2. 7. 2013 v Deníku referendum

Advertisements