Uruguay je nejmenším státem v Jižní Americe. Přesto je o této malé zemi hodně slyšet. Asi nejodvážnějším krokem s globálním přesahem bylo schválení prezidentského návrhu zákona, který legalizuje produkci, prodej a konzumaci marihuany včetně jejího rekreačního a lékařského využití. Uruguay je tak vůbec prvním státem na světě, který se po desetiletích odborných diskuzí odvážil konečně ukončit prohibiční paradigma v oblasti drogové politiky a vyňal po tisíc let kultivovanou a využívanou bylinu z ilegálního podsvětí a nastavil pro ni jasná pravidla. Jako u prodeje alkoholu nebo tabáku. Tento krok vedl britský magazín Economist k tomu, že prohlásil Uruguay zemí roku 2013. Dalším důvodem byla legalizace sňatků párů stejného pohlaví, ke které došlo po Argentině ve druhé zemi Jižní Ameriky.

Anarchistický libertarián Mujica

Před druhou světovou válkou se o Uruguayi ve světě hovořilo jako o Švýcarsku Latinské Ameriky, o zemi, kde vládnou osvícení politici, kteří mají cit pro demokratické hodnoty. Nynější prezident José Mujica, kterému v roce 2014 končí mandát, dokonce nedávno v místním deníku El Observador označil Uruguay za nejvíce republikánský stát v Jižní Americe. Samochvála? V případě prezidenta, který strávil 14 let ve vězení včetně 2 let na dně studny, bydlí skromně na svém statku a téměř 90 % svého platu dává na charitu, jde spíše o radostný výrok, který si tento chlapík může na stará kolena bez jakékoli pochybnosti dovolit.

José Mujica jako vězeň

José Mujica jako vězeň

José Mujica patří mezi vůbec nejvýraznější revoluční – guerillové osobnosti Jižní Ameriky 20. století. Počátky jeho politické angažovanosti sahají až k jedné ze dvou nejstarších politických stran v zemi Partido Nacional – Blancos, kde se ve svých mladých letech hlásil k tzv. herrerismu – frakce vycházející z myšlenek bývalého prezidenta Uruguaye Luise Alberta de Herrery. V knize Mujica, kterou napsal Miguel Ángel Campodónico (1999), se uvádí, že první představa současného prezidenta o levici byla spojená s anarchismem a teprve později přišla větší míra racionality prostřednictvím historické interpretace marxismu. Sám Mujica se vyslovil ve smyslu, že je stále anarchistou, protože si myslí, že je dostatečně velkým libertariánem.

Tupamaros: od guerilly do vlády

Mujica patřil v 60. letech 20. století k  opozici, kolem níž se začalo formovat tzv. Movimiento de Liberación Nacional – Tupamaros (Hnutí za národní osvobození – Tupamaros, dále jen Tupamaros nebo MLN-T). Montevidejská městská guerilla zcela zásadním způsobem ovlivnila politický vývoj Uruguaye na dalších 40 let. Hnutí bylo názorově široce heterogenní – od marxismu, leninismu přes anarchismus, liberalismus až po nacionalismus. MLN-T do sebe absorbovalo jak tradiční (univerzální) levicové proudy (marxismus, leninismus, trockismus, maoismus a teologii osvobození), tak i vlivy regionálnějšího charakteru (guevarismus, osvobozenecká hnutí) nebo prvky ryze národní. Zde je nutné zmínit národní socialismus Viviána Tríase a Carlose Quijana, vlivy Artiguistické tradice navazující na tzv. „Rioplatskou“ revoluci v první polovině 19. století zosobněnou urugayským vojákem a státníkem José Gervasio Artigasem, který si vydobyl pověst hrdiny, a v neposlední řadě i epický revolucionarismus Partido Nacional.
Z těchto vlivů postupem času vykrystalizovala regulérní politická strana, hodnotově plynně navazující na původní městskou guerillu MLN-T. Úspěšná transformace Tupamaros v legitimní volební politickou sílu patří mezi často udávané příklady. Jsou vůbec jedni z hrstky guerillových skupin, kterým se taková proměna povedla. Tupamaros se legalizovali díky široké amnestii v roce 1989, která se vztahovala i na vojáky a policisty, jež byli podezřelí ze spáchání trestných činů v období diktatury. Krátce na to byli Tupamaros integrováni do tzv. Frente Amplio (Široká Fronta – FA) – široké volební koalice, jejž sjednotila tehdejší uruguayskou levici včetně tamějších křesťanských demokratů a komunistů. V roce 1994 FA v parlamentních volbách získala 30,8 % hlasů a definitivně rozbila staletý bipartijní monopol Blancos a Colorados a tím se v Uruguayi po mnoha desítkách let otevřela cesta k novému politickému diskurzu. Prezidentské volby pak v roce 2004 vyhrál po 174 letech kandidát levice – FA Tabaré Vázquez a po něm v roce 2009 bez sebemenších problémů již zkraje zmíněný José Mujica.

vlajka MLN-Tupamaros

vlajka MLN-Tupamaros

Praktické otázky legalizace marihuany

Již od vlády prezidenta Tabaré Vásqueze začalo docházet k významným politickým a společenským změnám v zemi. Pod jeho vládou s podporou FA v parlamentu byl kupříkladu schválen sociální program, tzv. Národní nouzový plán (Plan de Asistencia Nacional a la Emergencia Social, PANES), v jehož rámci vyčlenil cca 100 mil. USD, a který cílil na nejchudší v zemi a programově pomohl tisícům lidí z nouze. Za zmínku stojí rovněž i stabilizace ekonomiky a sílící pozice v jihoamerickém integračním procesu Mercosur, kde navzdory své geografické velikosti Uruguay hraje bezpochyby důležitou roli. Zejména pak v otázkách mezi Brazílií a Argentinou. Zákon o legalizaci marihuany se tak zdá jako přirozeným východiskem pokrokové a sebevědomé moderní politiky Frente Amplio a jejích nejvýraznějších politických tváří.
A co onen zákon znamená v praxi?  Hlavní ambicí zákona je snížit represi na úkor prevence a osvěty v oblasti drogové politiky, sociální politiky, ale i v oblasti vzdělávání dětí a mládeže. Dalším cílem je kontrola trhu s marihuanou, která má do státní kasy přinést několik desítek miliónů dolarů ročně.
Přijetím zákona vzniká zcela nová instituce s názvem Instituto de Regulación y Control del Cannabis (Institut pro regulaci a kontrolu konopí – IRCCA), jejímž úkolem je dohlížet na naplňování všech oblastí nově přijatého zákona. IRCCA slučuje zájmy a odbornou supervizi hned z několika rezortů: Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo zemědělství a rybolovu, Ministerstvo sociálních věcí, Národní radu pro drogy a další. Vedle dohlížení nad dodržování zákona a funkcí regulačních opatření bude mít IRCCA na starost rovněž monitoring, zpracovávání (dopadových) analýz a reportů, které budou mít za cíl hodnotit efektivitu a výkon daného zákona.
Pro kontrolu trhu s konopím, respektive s marihuanou, zákon počítá se třemi různými typy licencí – na produkci, prodej nebo osobní využití marihuany. Licence na produkci je udělována státem prostřednictvím IRCCA (Instituto de Regulación y Control del Cannabis, Institut pro regulaci a kontrolu konopí) pro osobní a lékařské využití. Stejně tak licence pro pěstování technického konopí, které má celou řadu průmyslového využití (textil, papír, stavební materiál, biomasa, …). Licence na prodej regulují trh s marihuanou a umožňují prodej marihuany pouze na speciálně určených místech. Podobně jako v případě tzv. holandských coffeeshopů.
Licence pro osobní využití pak umožňují získat marihuanu celkem čtyřmi způsoby: a vlastním pěstováním, kde zákon umožňuje pěstovat naráz celkem 6 rostlin konopí, b) autorizovaným prodejem limitovaný 40g sušiny marihuany na měsíc, c) pro lékařské potřeby, jež musí být povoleno ve spolupráci Ministerstvem zdravotnictví a d) skrze tzv. marihuanové kluby – družstva, kde množství vypěstovaného konopí a sklizené marihuany je limitováno pouze počtem členek a členů daného kolektivu.

legalizaci marihuany provázela celá řada podporujících manifestací

legalizaci marihuany provázela celá řada podporujících manifestací

Samotná legalizace má pak samozřejmě mnoho regulačních opatření. Marihuana nesmí být prodávána nezletilým, je striktně zakázáno řídit pod vlivem THC, jsou stanoveny vysoké sankce pro všechny, kteří se rozhodnou jakkoli nakládat s marihuanou bez oficiálního povolení a podobně jako třeba u tabáku je zakázána na marihuanu jakákoli reklama nebo kouřit marihuanu na některých veřejných prostranstvích (zastávky MHD, restaurace apod.).

Naděje spojené se zákonem

Od zákona si pak vláda slibuje razantní omezení černého trhu a překupnictví s marihuanou, na které se váže obrovské množství nežádoucích společenských jevů. Ty nezřídka sahají až do těch nejvyšších kruhů, jelikož jihoameričtí traficantes jsou mnohdy napojeni na veřejné činitele od politiky až po armádu. Právě legalizace marihuany má šanci nebo je jednou z cest tyto jevy zcela zásadním způsobem v Uruguayi eliminovat. Konkrétně se hovoří o cca 30 milionech USD ročně, které projdou rukama traficantes jenom za prodej marihuany. Při necelých 3,5 milionech obyvatel, kteří žijí v Uruguayi, jde samozřejmě o nezanedbatelnou roční částku. Peníze, které si slibuje Uruguay prostřednictvím legalizace marihuany získat, chce využít na projekty v oblasti vzdělání, léčby, zdraví a drogové prevence.
K legalizaci marihuany aktuálně dochází ve státech USA Washington a Colorado. Vcelku bouřlivá diskuze o legalizaci se nyní vede v Brazílii a samozřejmě uruguayský čin nenechává chladnou ani sousední Argentinu. Bude určitě zajímavé sledovat, jak se k této generacemi prověřené rostlině postaví v letošním roce další země. A současně bude zajímavé sledovat, jakým způsobem se nadále bude usměrňovat uruguayská politická scéna, protože všemu napovídá fakt, že se dostává do nového bipartijního cyklu: Frente Amplio x (Blancos + Colorados).

Dvě tradiční strany v Uruguay – Colorados a Blancos
Partido Colorado – Colorados (PC)

Politická liberálně středová strana v Uruguayi, založena v roce 1836. Patří mezi nejstarší politické strany Jižní Ameriky vůbec. Mezi její nejzásadnější představitele patří José Batlle y Ordóñez, jeden z nejpokrokovějších předválečných prezidentů v Latinské Americe, který se zasadil o celou řadu velmi reformních a pro-demokratizačních opatření v zemi. Právě díky němu a jeho politice, tzv. Batllismo, se o Uruguayi v předválečném období hovořilo jako o Švýcarsku Latinské Ameriky.

Colorados v bipartijním systému Uruguaye vždy plnili roli liberální městské strany, která měla největší podporu právě ve větších městech, zejména pak v Montevideu. Colorados  de facto vytvořili moderní uruguayský stát. Prezidenti zvoleni za PC stáli nepřetržitě v čele Uruguaye od roku 1896 až do roku 1959. V období vojenské diktatury, na které se velkou měrou i sama podílela, a v následujících letech ale přestávala přinášet politickou alternativu. Naopak její politika začala splývat s konkurenční politikou Partido Nacional – Blancos a tím nepřímo vytvořila prostor v uruguayské politické aréně pro levicovou Širokou frontu.

Název Colorados vychází z červených stužek, které nosili v prvních dekádách její představitelé.

Partido Nacional – Blancos (PN-B)

PN-B byla od svého založení v roce 1836 přirozeným protikladem Colorados. Jejím zakladatelem byl druhý prezident Uruguaye Manuel Oribe. Ideologicky se vždy profilovala jako zástupkyně venkovského obyvatelstva a tíhla ke konzervativismu. Mezi její nejvýznamnější osobnosti patří Luis Alberto de Herrera, který se o rozvoj této strany zasadil v poválečném období a to do té míry, že v následujících 60. letech již měla většinu v kolektivní Národní vládní radě. Politika L. A. de Herrery, tzv. Herrerismo, se vyznačovala důrazem na konzervativní hodnoty, odporem vůči montevidejskému centralismu a naopak podporou autonomních samosprávních jednotek.

Blancos se v druhé polovině 20. století přiklonili k ekonomickému ultraliberalismu, který v té době Uruguayi diktoval MMF, zejména pak v 60. a 70. letech. V období demokratické tranzice Blancos zcela vypadli z politické arény. Důvodem byl jejich protest proti zatčení a uvěznění v roce 1984 z exilu navrátivšího významného člena této strany Wilsona Ferreiry Aldunateho. Koncem 80. let se ale strana opět vrátila do vysoké politiky státu a v roce 1990 už Uruguay vedl prezident, vnuk L. A. de Herrery, Luis Lacalle. Ten byl i v posledních prezidentských volbách v roce 2009 hlavním sokem pro Mujicu. V současné době je PN-B druhou nejsilnější politickou silou v zemi.

Název Blancos reflektuje bílé stužky, kterými se v počátečních letech označovali její představitelé.

Vyšlo dne 16. ledna 2014 v časopisu Mezinárodní politika

 

Literatura:

Campodónico, Miguel Ángel. 1999. Mujica. Editorial Fin de Siglo, Montevideo.

Němec, Jan a kol. 2010. Politické systémy Latinské Ameriky. VŠE v Praze – nakladatelství Oeconomica

Garcé, Adolfo. 2006. Donde Hubo Fuego: El Proceso de Adaptación Del MLN-Tupamaros a la Legalidad y a la Competencia Electoral (1985-2004). Editorial Fin de Siglo.

Internet:

http://www.animalpolitico.com/click-necesario/america-latina-y-sus-elecciones-en-2014/#ixzz2pGMfMM1

http://www.elobservador.com.uy/noticia/268602/mujica-uruguay-es-el-pais-34mas-republicano-de-america-del-sur34/

http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/8385092.stm

http://www.theguardian.com/world/2013/dec/13/uruguay-president-jose-mujica

http://www.nytimes.com/2013/01/05/world/americas/after-years-in-solitary-an-austere-life-as-uruguays-president.html?ref=josemujica&_r=0

http://www.aljazeera.com/programmes/talktojazeera/2013/10/jose-mujica-i-earn-more-than-i-need-2013102294729420734.html

http://www.economist.com/news/leaders/21591872-resilient-ireland-booming-south-sudan-tumultuous-turkey-our-country-year-earths-got

http://www.infolatam.com/2013/12/29/uruguay-2013-si-al-matrimonio-gay-y-legalizacion-de-la-marihuana/

http://pdba.georgetown.edu/Elecdata/Uru/pre09.html

http://www.regulacionresponsable.org.uy/proyectoLeyRegulacion.pdf

http://youtu.be/WfAhS7VhbKo

http://www.regulacionresponsable.org.uy/

http://www.infolatam.com/2013/11/10/el-mapa-electoral-del-uruguay-hacia-el-nuevo-ciclo-2014-2015-blancos-y-colorados-unidos/

Reklamy