Vzhledem k tomu, že v Moldavsku patří Velikonoce vůbec k nejdůležitějším svátkům a obdobím v roce, dokonce pro mnohé jsou větší událostí než Vánoce, bere si mnoho lidí dovolenou a vyráží trávit čas s rodinnou nebo, zvláště pak mladší a světaznalejší generace, prostě jede někam na výlet dle svých možností. Než se ale dostanu ke svému výletu, ještě krátce ke zdejším tradicím.

Palác kultury v Iași je zrovna v rekonstrukci.

Palác kultury v Iași je zrovna v rekonstrukci.

Velikonoce v Moldavsku mají totiž své unikátní specifikum. Vedle vzkříšení Krista (všichni se v tu chvíli zdraví „Christos a înviat!“ nebo „Христос воскресе!“ – „Kristus vstal z mrtvých!“ a správná reakce na takový pozdrav je „Adevărat a înviat!“ nebo „Воистину Воскресе!“, tj. „Skutečně On vstal z mrtvých!) na Boží hod, kterému zde předchází klasická, byť pravoslavná vigilie a ryze moldavská tradice, kdy pravoslavní kněží světí jednotlivými rodinami přinesené jídlo před kostely krátce před východem slunce, které si pak rodiny odnáší zpět domů a cpou se až do pondělí, kdy je státní svátek a všichni se probírají z deliria, se pak ještě na příští víkend slaví tzv. Paştele blajinilor – vzpomínka na zesnulé. Tento svátek je asi něco jako naše podzimní dušičky, jen s tím rozdílem, že my zpravidla jdeme na hřbitov zapálit svíčku, případně položíme věnec, květiny, zavzpomínáme, to celé v komorní atmosféře a Moldavané jdou na hřbitov slavit. Berou s sebou jídlo a pití a udělají si doslova piknik přímo u hrobu svých příbuzných. Mezi nimi prochází kněží, kteří opět světí co se dá a jednotlivé rodiny se předhání, který hrob, který koš s jídlem získá dříve jejich pozornost. Kněží to samo sebou nedělají zadarmo, mají ten den volno, tak proč si nepřivydělat, že. To vše pak nabírá na obrátkách, když rozjařené rodiny nepiknikují už jen u svého hrobu, ale celý hřbitov se stává jedním velkým piknikem. Docela se divím, že Emir Kosturica tento fenomén ještě nezfilmoval.

Iași brázdí staré tramvaje i těmi nejužšími ulicemi.

Iași brázdí staré tramvaje i těmi nejužšími ulicemi.

Já si ale tyhle nekro radovánky nechal ujít, navíc bych ani neměl hrob, u kterého bych roztáhl deku, tudíž jak píši v úvodu, podobně jako řada jiných, vzal jsem si pár dní dovču a protáhl jsem si tak víkend společně o pondělní státní svátek, který následuje právě po svátku zesnulých, o celé 3 dny. První moldavskou dovolenou rozhodl jsem se strávit v Rumunsku. Vyrazil jsem do jednoho z největších tamějších měst – Iași (čti Jaš, česky Jasy).

Iași si lze prohlídnout i posledního 13. patra Hotelu Urinii.

Iași si lze prohlídnout i posledního 13. patra Hotelu Unirea.

Historický Jasy leží v rumunské Moldávii nedaleko od hranic s Moldavskem. Cesta z Kišiněva trvá s maršutkou (minibus) cca 4 hodiny, když jde vše jak po másle. Mně cesta do Jaše trvala ale skoro 7 hodin a to proto, že náš šofér pašoval příliš mnoho kartónů cigaret a tak musel na hranicích zůstat ve společnosti celníků a já společně se zbytkem cestujících musel přesednout do jiné maršrutky.

Natáčení u Tudora v plném proudu.

Natáčení u Tudora v plném proudu.

Azyl v Jasy jsem našel u Tudora přes CouchSurfing. Tudor je čerstvě dostudovaný filmový režisér a shodou náhod zrovna natáčel u sebe v bytě artový kraťas. Co dodat. To by člověk prostě nevymyslel. Po celou dobu se tak v jeho bytě něco dělo. Od rána do noci se v bytě pohybovali různí lidé, od kamarádů až po ty, kteří měli co do činění se zmíněným natáčením. O zábavu bylo jednoduše postaráno a já se těšil rozmanité společnosti.

Budova univerzity v Iași připomíná budovu Národního muzea v Praze.

Budova univerzity v Iași připomíná budovu Národního muzea v Praze.

Na Jaš jsem si rezervoval celý jeden den. Prošel jsem ho křížem krážem a musím uznat, že na mě velmi příjemně zapůsobil. Jaš patří mezi hlavní univerzitní města Rumunska a je to znát. V městě se setkává dávná historie (město bylo založeno počátkem 15. století.) se zlatým věkem 19. století, kdy vznikla vůbec první rumunská univerzita a Jaš se tak stal středem pozornosti vědy a inteligence, mezi kterou lze počítat i velikána rumunského romantismu Mihaie Eminesca (ten v Jaši strávil také část svého života a inspiraci pro svá díla hledal nejen v tamějších městských parcích), ale samozřejmě i moderna v podobě socialistického realismu Ceaușescova režimu. To vše v jednom městě pěkně vedle sebe.

V Iași má své místo i architektura typická pro rumunský minulý režim.

V Iași má své místo i architektura typická pro rumunský minulý režim.

Díky Tudorovi jsem se rovněž seznámil s jeho kamarádkou Mădălinou (Magda), která měla v plánu vyrazit na víkend s partou jiných kamarádů do Jižní Bukoviny do hor. Cílem byl vrchol Munții Giumalău, který dosahuje úctyhodných 1858 m n. m. Já jsem už před odjezdem do Rumunska trochu koketoval s myšlenkou, že bych přeci jen nerad strávil celou dobu v Jaši a výlet do hor se nabízel jako jedna z hlavních alternativ. Přibalil jsem si tak na cestu něco málo věcí pro takovou příležitost. Byl jsem tak připraven i na Munții Giumalău. Magda byla ale trochu nejistá a pořád se mě ptala, co mám za batoh, bundu, boty a já nevim co všechno, z jakýho materiálu, jakou značku až to chvílemi dosahovalo vskutku grotestkních podob (vždycky jsem měl za to, že díky Hudy sportu jsou na vybavení do přírody ujetí jenom Češi). Moje gore-texová bunda jí ale naprosto odzbrojila, takže jsem mohl vyrazit.

Kolečko se polámalo. Naštěstí o nás bylo dobře postaráno.

Kolečko se polámalo. Naštěstí o nás bylo dobře postaráno.

Bylo nás nakonec 12, asi jako Apoštolů nebo nevim. Vyjeli jsme z Jaše v sobotu brzo ráno, nicméně ani ne po 50 km jízdy se jednomu z vozů porouchaly brzdy. Zprvu byla naděje, že se to spraví v jedné vesnici po cestě, kde žijí rodinní známí jednoho z párů, co s námi jel. Bohužel po několika hodinách spravování se ukázalo, že jde o nadlidský výkon a auto bude třeba vyměnit. Ve vesnici jsme tak strávili snad 6 hodin, stihli se jak najíst, tak opít domácím vínem a na úpatí hor dojeli až po úctyhodných 12 hodinách.

Cabana Giumalău pod vrcholem Munții Giumalău v Bukovinských Karpatech.

Cabana Giumalău pod vrcholem Munții Giumalău v Bukovinských Karpatech.

Na horskou chatu Cabana Giumalău, která leží přímo pod vrcholem hory, jsme tak dorazili až po západu Slunce. Škoda, protože od ní je právě ideální výhled na západ. Chatu obývá jeden chlapík, který bohužel neuměl jinak, než rumunsky, takže žádný horalský historky jsem si nepřivezl, nicméně večírek se povedl. Rumunky a Rumuni se rozhodně v kalení neupejpali a někteří to táhli až do půl šestý do rána. Já se ale tentokrát nedal a s vidinou ranního výstupu pil a jedl do polosyta, ráno vstal a společně s Magdou vyrazil pokořit vrchol.

Rozhledy po cestě na vrchol Munții Giumalău.

Rozhledy po cestě na vrchol Munții Giumalău.

Cesta od chaty na vrchol je už pak necelá hodinka chůze do kopce. Počasí nám přálo, takže „táto, mámo, to jsou panoramata!“ se mi honilo hlavou ať jsem se rozhlédl na kteroukoli stranu. Karpaty v Jižní Bukovině nebo také Bukovinské Karpaty jsou v okolí Munții Giumalău malebné, zalesněné, s oblými vrcholy a hřebeny. Ideální na pěší a mtb turistiku. Výstup na Giumalău byl tak po měsících strávených ve městech osvěžujícím zážitkem.

Vrchol Munții Giumalău, 1858 m n. m.

Vrchol Munții Giumalău, 1858 m n. m.

Po návratu do Jasy jsem opět setkal s Tudorem, u kterého jsem mohl strávit poslední rumunský večer. Předchozí Tudorův elán se ale poněkud vytratil. Celá jeho víkendová filmová práce totiž nakonec přišla vniveč. Během natáčení jim upadl 2TB externí disk na zem a veškerou práci, kterou na něj průběžně ukládali, odešla do křemíkového nebe. Možná se jim disk podaří ještě rozchodit, ale to se dozvím asi pouze v případě, že mě přijede Tudor někdy navštívit do Kišiněva.

Iași, celé album zde.

Munții Giumalău, celé album zde.

Advertisements