Tentokrát jsem si dal docela na čas, než jsem se odhodlal napsat něco o mém posledním zahraničním výletu. V polovině června jsem vyrazil společně s Annou – kolegyní z OHCHR na víkend do Oděsy. Původně s námi ještě měla jet jedna kamarádka, ale ta po krátké chvíli strávené v autobuse zjistila, že si doma zapomněla pas. Musela nás tak ještě v Kišiněvě opustit. Pešek. V Oděse jsme pak našli azyl u Anny kamarádky Gudrun z Rakouska, která tam působí jako rakouská diplomatka a žije společně s Michaelem z anglického Liverpoolu. Ti nám pak byli po celou dobu bezvadnou společností a průvodci v jednom.

Promenáda připomínající rozkvět města v 19. století společně s jedním z přístavů v pozadí.

Oděsa patří a vždy patřila mezi nejvýznamnější města Ukrajiny a svého času i SSSR a Ruského impéria. Přístavní černomořská metropole se pyšní největším přístavem v regionu a zároveň bohatou kulturní historií. Už od svého počátku patřila mezi hlavní obchodní křižovatky využívané obchodníky z Moskvy, Kyjeva nebo Lvova a samozřejmě všemi okolními národy, které z Oděsy vysílaly své zámořské zásilky do celého světa. Bohatství Oděsy se brzy projevilo na první pohled honosnými domy a širokými městskými bulváry a krátce na to i rozvíjejícím se turistickým ruchem, kdy vedle obchodu nabízela Oděsa i místo pro odpočinek pro tehdejší (nejen) ruskou aristokracii a rodící se buržoazii. Zlatou éru svého rozvoje Oděsa započala zejména pak na přelomu 18. a 19. století za vlády francouzského vévody de Richelieu, celým jménem Armand-Emmanuel de Vignerot du Plessis, kterému byla Oděsa v té době exilem kvůli Velké francouzské revoluci.

Opera v Oděse hovoří jasně: Oděsa je kulturním městem.

Opera v Oděse hovoří jasně: Oděsa je kulturním městem.

Dodnes je v Oděse, byť je na území Ukrajiny, patrný silný ruský vliv. I přes jasnou početnou převahu ukrajinské národnosti, ruský jazyk hraje prim. Jinými slovy, i přes to, že se přes 60 % Oděsitů, jak se sami obyvatelé města Oděsy nazývají, hlásí k ukrajinské národnosti (cca 30 % pak k ruské), tak přes to všechno z jejího celkového počtu cca jednoho milionu obyvatel považuje za svůj rodný jazyk ruštinu přes 80 % obyvatel. To samozřejmě v kontextu současné Ukrajinské krize napovídá, proč se Oděsa přeci jen přiklání více k Moskvě než-li ke Kyjevu. Nebo jinak, proč je vztah Oděsitů vůči tzv. Euromaidau více než vlažný. A také proč se současný Kreml snaží všemi možnými prostředky získat Oděsu pěvně na svojí stranu – vedle nezpochybnitelné hospodářské a geopolitické hodnoty.

Typický oděský činžák s balkóny a verandami do ulice se vzrostlými platany.

Typické oděské činžáky s balkóny a verandami do ulice se vzrostlými jasany.

Současná Oděsa je nejen otřesena z celkové krize na Ukrajině, která se vleče od konce roku 2013, ale zejména pak z konfliktu z 2. května letošního roku, kdy v Oděse pro-ukrajinští demonstranti vedení krajně pravicovými radikály zaútočili na pro-ruské protestní stanové městečko, které se tou dobou rozkládalo před sídlem tamějších odborů. Dům odborů, kde v ten den pracovalo několik desítek lidí a kam se během útoku snažili pro-ruští demonstranti naivně ukrýt, se snahou zachránit si vlastní život před brutálním nájezdem pro-ukrajinských demonstrantů, navíc posíleným fotbalovými fanoušky oděského Černomorce a charkovského Metalistu, se nakonec stal pro 42 lidí osudným.

Dům odborů, před kterým se rozléhalo pro-ruské stanové městečko, a který se stal 2. května 2014 osudným 42 lidem. Nejmladší oběti nebylo ani 18 let.

Dům odborů, před kterým se rozléhalo pro-ruské stanové městečko, a který se stal 2. května 2014 osudným 42 lidem. Nejmladší oběti nebylo ani 18 let.

V době, kdy vrcholí mediální válka a propaganda z obou táborů, je velmi těžké se snažit o jakýkoli náznak objektivity. Jedno je ale jisté, pro-ruští aktivisté v Oděse demonstrovali v nemlich stejném nenásilném duchu jako pro-ukrajinští demonstranti v Kyjevě na již zmíněném Euromaidanu. Prostředky a způsob stejný, cíl opačný. A byli nakonec zmasakrováni pro-ukrajinskými krajně pravicovými radikály z Pravého sektoru, Svobody a hooligans, kteří pro-ruské aktivisty v odborářském domu zabarikádovali a poté ho společně se všemi lidmi uvnitř zapálili. Dle očitých svědků aktivně bránili lidem utéct před jistou smrtí a poté se hlasitě smáli a jásali, když se lidé vrhali z hořících oken. Těch, kteří si zavčasu uvědomili zcestnost svého konání a vydali se na pomoc svých vlastně do té doby normálních spoluobčanů, byla jen hrstka.

Ještě dlouho po masakru byl dům přístupný veřejnosti. Dnes je kolem domu plechový plot.

Ještě dlouho po masakru byl dům přístupný veřejnosti. Dnes je kolem domu plechový plot.

2. květen se tedy naprosto jistě zapíše do dějin města jako jeden z nejtragičtějších dnů v jeho historii. Během naší návštěvy, tedy po měsíci a půl po této události, bylo patrné, že se v jeho nitru stalo něco neobvyklého, něco, co na město uvrhlo zvláštní stín. Jindy pulsující černomořská metropole s živými bulváry a plážemi plných lidí najednou zeje prázdnotou. Jakoby se probírala ze zlého sna. Oděsa je nebývale klidná, tichá a zaražená. Snad jako kdyby se styděla za to, co dovolila vlastním občanům – Oděsitům za hrůzu ve svém vlastním centru. Kolektivní morální kocovina tohoto mejdanu asi jen tak nevyčpí. Nicméně přesto věřím, že si dnes už drtivá většina Oděsitů z obou táborů uvědomila, že nenávist není řešení, a že fašismus moc radosti nikomu nikdy nepřinesl.

"Musíme zastavit fašismus!"

„Musíme zastavit fašismus!“

Celé album z Oděsy ZDE.

Advertisements