Bylo nebylo, dlouho jsem se k blogu vůbec nedostal. Musím uznat, že kombinace práce pro OHCHR a FYEG dělá všechno pro to, abych na psaní jakýchkoli dalších textů neměl vůbec čas a energii. A tu, co zbývá, neuržitelně plýtval nikdy nekončícími diskuzemi na sociálních sítích.[1] Nicméně jedna událost mě nenechává chladným a mám nutkavou potřebu se k ní alespoň touto cestou na dálku vyjádřit: Autonomní sociální centrum KLIniKA

Autonomní centrum mělo za cíl vytvořit ze zpustošené opuštěné polikliniky plnohodnotný veřejně prospěšný projekt.

Autonomní centrum mělo za cíl vytvořit ze zpustošené opuštěné polikliniky plnohodnotný veřejně prospěšný projekt.

Toto je z mého pohledu asi nejdůležitější text posledních týdnů ne-li měsíců. Svědectví o tom, v jakém stavu a nakonec i postavení se ocitají státní instituce, a hlavně – jakou která z nich v důsledku a v dílčích chvílích, ale zato zásadních, drží (výkonnou) moc.

Letos na podzim jsme si připomněli 25 let po pádu minulého režimu, který padl mimo jiné kvůli potlačování občanských a politických práv, nesl zřejmé znaky autoritářského systému, tehdejším disentem často a dle mého názoru velmi trefně označován za byrokratickou diktaturu. Systém, který bez zkrupulí prostřenictvím svých aparátčíků a jejich všudypřítomných stbáků zasahoval do jinak nezcizitelných práv a svobod svých vlastních občanek a občanů. A to vše právě díky silnému, institucionálně prorostlému policejnímu aparátu, který šikanoval kohokoli, na koho tato zlovůle zrovna ukázala prstem. Moji rodiče s hodinami strávených v Bartolomějský by mohli vyprávět, viď mámo.

Příští rok v létě si zase připomeneme 10 let poté, co byl státní mocí brutálně potlačen CzechTek. Tehdá už takřka tradiční letní teknival, kde jeho účastnice a účastníci byli seřezáni do krve těžkooděnci jen proto, že jsou “jiní”.  To vše za potlesku politických a bezpečnostních špiček státu, toho samého státu, co se hlásí k hodnotám liberální demokracie. Té demokracie, která z principu kulturní rozmanitost má považovat za přínos, nikoli patologii a tedy překážku v míru a rozvoji. Mnozí by mohli vyprávět, viď kámo.

Podzim 2014, druhá dekáda 21. století. Na pražském Žižkově vzniká něco, na co mnozí z nás čekají už léta, co mnozí z nás znají ze zahraničí nebo alespoň z vyprávění. Na to, co na mnoha místech světa už dávno funguje a bez debat dokazuje svůj široký přínos, který veskrze lze zahrnout pod termín veřejný zájem. Dodnes si pamatuji moment, kdy jsem navštívil v norském Trondheimu proslulý Svartlamon a ujistil se, že jiný město je fakt možný. Už jen horko těžko mi tohle někdo vymluví.

Autonomní sociální centrum Klinika mělo ambici být něčím víc než jen squat. Mohlo být zárodkem právě pro takový náš malý žižkovský Svartlamoen. Projektem, který jen za 10 dní oživil budovu chátrající polikliniky v Jeseniově ulici a proměnil ji v bující prostor plný radosti a naděje. A hlavně smyslu. Ale nejen samotný objekt, ale i své bezprostřední okolí pocítilo, že šedivá nuda není absolutní, a že když se chce, lze jí společným úsilím nahradit něčím nezapomenutelným.

Co se nakonec stalo a proč popisuje ve výše odkazovaném textu Arnošt Novák, jedna z hlavních postav iniciativy. Stát opět povolal k výkonu fízly a nechal přes všechnu snahu lidí z iniciativy i vně Kliniku vyklidit. Žádný dialog, jen opět a zas těžkooděnec. Demokracie nedemokracie, policejní stát, byrokratická diktatura, autoritářství… To vše v našem systému stále hnije a brání lidem se pokojně rozvíjet i jinak, než jim diktuje oficiální propaganda.

Boj pokračuje! Sleduj internety a v sobotu se ukaž na demo.

[1] K zamyšlení.

Advertisements