Současná diskuze o uprchlicích a uprchlících se v našich končinách stává dokonalou rasově motivovanou fraškou. Nad Českem se kupí hustý bílý mrak nenávisti, ze kterého lítají hromy blesky jako jeden hejt za druhým. Je jedno, jestli zleva, zprava či snad zpředu anebo zezadu. Dokonce i opozice si poprvé v historii samostatné České republiky notuje s vládou; tuzemští občané a občanky se po 70 letech od pokusu o vlastní likvidaci v průběhu WWII zařadili do čela evropského odporu vůči rozmanitosti. Nic než národ! Snad jako kdyby nám tu již pár let ordinoval české nadlidství mi(ni)str propagandy Goebbles. Jako kdyby se rasová nenávist stala všeobecně kladně přijímanou hodnotou, a to i přesto, že rasová diskriminace už dávno patří v mezinárodní judikatuře mezi ty nejhorší provinění proti lidským právům vůbec.

Jenže v Česku máme s tím rasismem tak nějak problém dlouhodobě. Tu se přetaví do nenávistných pogromů proti Romkám a Romům, tu v nenávistné shromáždění proti muslimkám a muslimům, kterých tu máme jak šafránu anebo v době konfliktu na Ukrajině proti Ruskám a Rusům v různých podobách. Tím ale ten výčet samozřejmě nekončí. Zkrátka nějaká rasově diskriminovaná skupina se vždycky najde, co si nakonec užije svých 15 minut slávy na pódiu české nenávisti.

Mladí zelení společně s dalšími za udělení azylu syrským rodinám v ČR

Mladí zelení společně s dalšími za udělení azylu syrským rodinám v ČR

Já nejsem rasista, ale…“. Je Česko vskutku společenským zrcadlem života Daniela Landy, co kdysi na bílým koni přijel a dodnes z něj neslezl? Ten přece taky není žádným rasistou a nikdy nebyl, protože zpívat „kdo nám to sem z palmy spad’? Černý voči, je to negr, to není můj kamarád,“ není žádný rasismus, ale… antikomunismus, v lepším případě mladistvá nerozvážnost. To je na diagnózu. Co by asi zpíval mladý Daniel dnes? „Kdo nám to sem na bárce připlaval? …“?!

Skutečnou malost rasové diskriminace pak ale nejlépe odkrývá skutečnost, které čelíme a která mě původně vedla k napsání tohoto textu. Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky zveřejnil 18. června dlouho očekávanou výroční zprávu za rok 2014. Závěry této zprávy mobilizují tisíce ne-li milióny lidí, kteří se organizují za účelem najít v duchu mezinárodních standardů udržitelné východisko. Takřka 60 miliónů lidí se dostalo v loňském roce nedobrovolně do pohybu. Tj. 42,5 tisíce lidí denně, kteří byli z důvodů perzekucí či ozbrojeného konfliktu nuceni opustit svá obydlí. 86 % uprchlic a uprchlíků našlo pomoc v rozvojových zemích, 25 % pak v těch zcela nejméně rozvinutých. Více jak 50 % všech uprchlic a uprchlíků byly v loňském roce děti mladších 18 let z toho 34,3 tisíc bez doprovodu dospělé osoby.

Globální Sever, nejbohatší státy světa včetně České republiky, které se řadí mezi ty rozvinuté i proto, že úroveň lidských práv a svobod a institucionální ochrana lidí v tísni je hluboce zakotvena v právním řádu daného státu, se nyní nedokáží vyrovnat ani s ¼ z celkového počtu migrujících osob za důstojným životem. Takovým životem, na který má každá lidská bytost nezcizitelné právo. Prostě proto, protože všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.

Jsem tu, protože #přijímám

Jsem tu, protože #přijímám

60 miliónů nuceně vysídlených osob ale dokazuje, že na mnoha místech naší planety se lidé stále svobodní a sobě rovní nerodí. Díky perzekucím nebo rozličným katastrofám, ať už přírodním nebo ozbrojeným konfliktům, zkrátka důstojného života nežijí. I proto se mezinárodní společenství už při sestavování Všeobecné deklarace lidských práv usneslo, že článkem 14 právo na azyl zařadí mezi základní lidská práva. Doslova tedy tak, že každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu. Anebo rovněž, že každý má právo na takovou životní úroveň, která by zajistila jeho zdraví a blahobyt vč. jeho rodiny (čl. 25), ale zejména to, že každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost (čl. 3). K dalšímu rozpracování a posílení těchto práv v mezinárodním lidskoprávním rámci došlo poté, co byla v roce 1951 OSN schválena Ženevská konvence o uprchlících. A protože hlavními garanty lidských práv jsou státy, jsou to právě oni, kdo má povinnost zajistit ochranu lidských práv všem v rámci své jurisdikce. Tam, kde pak stát není schopen zajistit ochranu některých základních práv, osoba se může domáhat ochrany těchto práv v jiném státě. A o nic víc v podstatě nejde.

Koneckonců, v takové situaci se ocitlo v minulosti i mnoho Češek a Čechů, ať už za války nebo v průběhu minulého režimu. To je všeobecně známo. A stalo se tak i mému tatínkovi, který před 40 lety, společně ještě se dvěma kamarády uprchl před perzekucí za vidinou důstojného života přes Maďarsko, Jugoslávii a Rakousko do Německa, kde získal azyl, mohl svobodně žít a rozvíjet se.

V těchto emotivních chvílích, mediálních a politických přestřelkách si o to víc uvědomuji, nakolik vděčím všem dobrým lidem, kteří nebyli v té době zaslepeni rasismem a při jeho cestě za svobodou a důstojným životem tatínkovi pomohli. Jinak bych se totiž asi nikdy nenarodil. A proto i já #přijímám.

Původní text vyšel 23. června v Deníku referendum.

Reklamy