V posledním březnovém týdnu se do přímořského Liverpoolu sjeli zelení a zelené z celého světa. V den, kdy začal v Británii platit článek 50 a země tak pomalu, ale jistě odchází z Evropské unie, se v kongresové hale v přístavišti Albert Dock na největší zelené události všech dob sešly na dvě tisícovky delegátů a delegátek Globálních zelených, Evropských zelených, Globálních mladých zelených a Zelených Anglie a Walesu.

Vzájemnost a sounáležitost, to je to, co člověk cítí, když je mezi zelenými, ať už v Evropě, Asii, Africe nebo Americe. Mezinárodní setkání mají zároveň obrovskou sílu, protože umožňují vystoupit z evropské „bubliny“ a vnímat ekologická a sociální témata komplexně a skutečně globálně. Není mnoho zajímavějších věcí než debatovat o dopadech globálního oteplování nebo obchodování s čokoládou s delegáty a delegátkami z Indie nebo Pobřeží slonoviny. Kdo z nás věděl, že odlesňování v této západoafrické země je z drtivé většiny důsledkem pěstování kakaa? A že i za Fair Trade čokoládami může být dětská práce?

pakistan greens2017

Stejně tak se při večeři u jednoho stolu můžete zapovídat s pákistánskými delegáty a delegátkami, kteří i přes nestabilní situaci země bojují proti patriarchálnímu nastavení společnosti, a u dalšího zabřednout do debaty o francouzských prezidentských volbách. Všichni jsme odlišní, ale spojuje nás, že jsme zelení, sdílíme stejný náhled na svět, respektujeme přírodu a všechny lidské bytosti a bojujeme za ekonomickou a ekologickou spravedlnost.

Kde jsme se vzali? Jedním z důležitých impulsů pro sjednocení globálního zeleného hlasu byl summit Země v Riu de Janeiru na začátku devadesátých let. Tam sahají kořeny organizace Global Greens, jejímž cílem je propojit zelená hnutí a strany z celého světa a společně nejen sdílet rozdílné zkušenosti, ale hlavně hledat alternativy k politickému a ekonomickému systému a kriticky reflektovat globalizaci. V roce 2001 Globální zelení oficiálně vznikají a společně s nimi se rodí také Charta světových zelených, z níž čerpají zelené strany při tvorbě volebních a jiných programů. Letošní kongres se poprvé konal na severní polokouli a jedním z jeho cílů bylo diskutovat o hrozbách a výzvách současného světa a společně se podílet na vytváření zelených odpovědí na ně.

Jednoduše a udržitelně
Kongres zahajovala bývalá šéfka zelených v Austrálii Christine Milneová. Sklidila aplaus vstoje za svou kritiku globálního kapitalismu, v němž je podle ní prakticky nemožné realizovat zelenou politiku, a velmi razantně vyzvala ke změně ekonomického nastavení. Svoji řeč zakončila větou: „Budoucnost bude zelená, nebo žádná!“

Po jejím vystoupení následoval projev ministryně historicky první „feministické“ švédské vlády Isabelly Lovinové, jejíž fotka, na níž se svými kolegyněmi podepisuje vládní dekret, obletěla svět a byla vydávána za trolling Donalda Trumpa. Vedle švédského zeleného úspěchu se představoval také nedávný skvělý výsledek nizozemské Zelené levice a jejího lídra Jesseho Klavera v parlamentních volbách. Motto jejich kampaně, do které se zapojilo na několik tisíc dobrovolníků a dobrovolnic, znělo jasně: „Buďme jednodušší a přímí, jedině tak uspějeme.“ Vedle evropských a severoamerických příkladů jsme se seznámili se zelenými aktivitami na celém světě a Kongresem se prolínala témata jako udržitelný svět, alternativní ekonomika, boj se vzrůstající sociální frustrací, nenávistí a globálními nerovnostmi či rovnost pohlaví.

Od populismu k udržitelné módě
Globální kongres představoval příležitost pro vytváření odpovědí na globální problémy. Jeho ambicí bylo přinést inspirativní řešení, jak ze zelených pozic čelit aktuálním politickým výzvám. V panelových debatách a menších workshopech a seminářích jsme se vzájemně dotazovali, jak účinně čelit zvyšující se popularitě politiky, která vrávorá na samé hraně demokracie, jak dostat zelené do politické arény a jak je tam udržet, když většinu společnosti táhne jednoduchý étos národovectví a šovinismu, pečlivě zabalený ve své jednoduchosti, přičemž bohatství světa se stále kumuluje mezi užší hrstkou vyvolených a v přímém přenosu probíhá ekologická katastrofa.

illiberal tendencies

V Liverpoolu se proto diskutovalo o možných řešeních. Ukazuje se totiž, že jsme jako zelení zkrátka dohráli jeden velký set, v němž se v mnoha státech světa podařilo skrze odpovědnou politiku zaměřenou na městskou vzdělanou střední třídu prosadit ekologicky a sociálně adresná řešení. Úspěchů je hodně, například klíčová role zelených v boji proti klimatickým změnám. Jenže drtivý dopad globálního kapitalismu, neoliberální doktríny, škrtů a zvýšené represe na úkor hospodářských, sociálních a kulturních práv odstředily mnohé lidi daleko od kvality života, jež jim byla po pádu železné opony elitami slíbena.

Jednou z klíčových otázek globálního zeleného kongresu tak bylo: „Jak se prosadit v období pravicového populismu, který je ze své podstaty vylučující?“ Tedy v době popularity politiky, která vylučuje tu migranty, tu Romy, muslimy či Židy, anebo všechny dohromady s odkazem na mobilizaci národa a domnělé tradice. Máme před sebou složitou cestu. Musíme umět uzavírat pružné aliance a partnerství a aktivně se podílet na tvorbě zcela nové politické kultury, která je opakem té současné. Je to kultura respektu, a to i vůči nepříteli, míru a solidarity, která tone s každým utopeným člunem. Je synergií ideálů liberalismu a socialismu. To jsou dnešní zelení. Někde to už pochopili, někde ještě nikoli.

Pro takto vysoko nastavené cíle je třeba zvolit také správnou politickou strategii. Umět svoji politiku komunikovat se všemi, nikoho z ní nevylučovat. Přestat omezovat lidi, zkrátka, přestat rodičovsky mluvit do běžného života a začít s plnou vážností regulovat korporace a státy. Usilovat o změnu ekonomického systému, protože v tom stávajícím zelenou politiku dělat nelze.

A pokud to myslíme vážně, musí být naše politika populární, oslovovat a zahrnovat všechny, motivovat ke spolupráci a odrážet požadavky sociálně marginalizovaných. Jedině tak se nám podaří prosadit v době Trumpa, Erdogana, Putina nebo Zemana.

 

Zážitkovou reportáž jsem napsal ve spolupráci se Sárou D. Vidímovou. Článek vyšel v Deníku referendum dne 18.4. Foto EGP.

Advertisements