S Hamzou Lakhalem jsem si povídal na městské pláži v marockém Agadiru koncem ledna tohoto roku. Bylo to poté, co jsem se vrátil z okupované části Západní Sahary, kde jsem se bez povolení marockých autorit setkal s tamějším disentem. Vést svobodně rozhovor se sahrawánským aktivistou, básníkem a studentem anglické literatury bylo najednou mimo okupované území mnohem jednodušší. Avšak hutný obsah rozhovoru jen podtrhl to, co jsem v Laayoune zažil na vlastní kůži. Totiž nutnost překonávat celou řadu nástrah včetně všudypřítomných policejních kontrol a neustálého sledování tajnou policií, které vygradovalo v honičku a úprk v taxíku někde na periferii města. To vše společně s výpověďmi sahrawánských žen a mužů doslova vykreslilo krutý obrázek o úrovni represe a násilí vůči národu, který zcela legitimně více než 40 let volá po naplnění práva na sebeurčení a s tím i po vlastní územní suverenitě.

Hamzo, řekni mi něco o sobě. 
Jsem sahráwánský básník, je mi 34 let a studuji na univerzitě tady v Agadiru anglickou literaturu. Jsem sahrawánský aktivista.

Co tě přivedlo k aktivismu?
Od čtyř let si uchovávám první vzpomínky, kdy u nás doma policie pravidelně prováděla razie a napadala moji rodinu. Bylo to vždy za soumraku. Pokaždé někoho odvedla, nejčastěji mé starší bratry. Od té doby jsem si začal uvědomovat svoji identitu. Začal jsem hledat odpovědi na to, co se kolem mě každý den děje. Když jsem pak chodil v 90. letech do školy, otázka mojí identity už byla jasná. V marocké škole se nedozvíš nic víc než marocký výklad dějin. Sahrawánci a Západní Sahara jako by vůbec neexistovali. Navíc tou dobou už byli všichni moji bratři ve vězení bez jakéhokoli rozsudku.

 

IMG_2717

Pomůžou nám jedině lidi, kteří nám věří a  uznávají naše práva, říká Hamza Lakhal.

Jaká je tedy historie Sahrawánců? Odkud pocházíte a na základě čeho si nárokujete území Západní Sahary?
Severní Afrika byla původně obývána převážně Berbery. I mnoho dnešních Maročanů jsou Berbeři. Mezi Berbery je mnoho dalších národů, etnicit a kmenů. Jedním z národů byli Sanhadžové. Obývali území od Západní Sahary přes Mauretánii až po Senegal. Takže my jsme vlastně potomci Berberů, Arabů a afrických černochů. Tyhle tři elementy tvoří jádro našeho národa. Arabové přišli z Arábie v 8. a 9. století, kdy se na západní Sahaře potkali s lidmi národa Sanhadža. Po celá staletí žili vedle sebe, ale nikdy společně nebudovali stát ani žádné instituce. I proto, že my jsme byli nomádi. Ale vždycky to tak fungovalo. Pak nastoupila nadvláda Almorávitů, jejichž impérium zahrnovalo dnešní Maroko, část Alžírska, Mauretánii až po Senegal. Almorávité byli ale také Berbeři a tím, jaké území kontrolovali, rovněž Sanhadžové. Dnes se ve škole dětí učí, že to byli všechno Maročané. I to je jeden z výkladů, na jehož základě si Maroko nárokuje naše území. Takhle se nám snaží ukrást naši historii.

Historii píší vítězové?
Ano. To řekl Churchill, že? Nomádi žili v míru, nikdy neměli ambice budovat impérium. Jsou to muslimové, stejně jako lidé ve všech zemích okolo, ale nemají rádi ty druhy režimů, které tak dobře známe z historie – řízené králi nebo sultány. Nikdy se nespokojili s tím, že by nad nimi někdo držel kontrolu či s nimi obchodoval jako s otroky. A to trvá dodnes. Maroko je jediná země v oblasti, která je stále královstvím. Tímto způsobem nás okrádají o naši historii a učí nás ve škole, všechny Maročany i Sahrawánce, smyšlené dějiny Maroka plné lží. Od dětství nevíme nic o své historii a identitě, o sobě. Víme jen, že s Marokem přišla civilizace a my jsme jen nomádi, z podstaty zkažení lidé.

Jakým hovoříte jazykem?
Nemáme svůj vlastní jazyk. Mluvíme arabským dialektem, který se ale liší od toho v Maroku. V Západní Sahaře a v Mauritánii se hovoří jinak než ve zbytku regionu. Když přišli Arabové z Arábie a došli až na území Západní Sahary a Mauritánie, zůstali izolovaní od ostatních kultur. Proto je náš dialekt blízký té klasické arabštině. V průběhu času se zakonzervoval.

Pojďme se vrátit k tobě a k tvému životnímu příběhu. Hovořil jsi o svém dětství a o momentech, kdy sis začal uvědomovat svoji odlišnost. Jak se to projevovalo ve škole? Byl jsi kvůli tomu někdy šikanován?
No, například na základní škole s námi maročtí učitelé nakládali ani ne jako s lidmi druhé kategorie, ale jako se špinavci, kteří nejsou hodni vzdělání. Prostě proto, že jsme pro ně byli barbaři. Většina z nich byla současně agenty, pracovali pro rozvědku. Takže když nás třeba ve třídě bili, připomínalo to mučení ve vězení. To ve mně vyvolávalo hněv. Od té doby jsem se začal ptát vlastní rodiny, proč se tohle děje. Proč na nás útočí, proč se ke mně ve škole tak chovají. Můj bratr mi to postupně začal vysvětlovat. Když ho společně s ostatními bratry zavřeli do vězení, už jsem věděl, že je tam něco, co nás jakožto Sahrawánce od Maroka odděluje.

Kolik ti tehdy bylo let?
Bylo mi sedm. V té době jsem začal pomáhat aktivistům v tajné činnosti. Tehdy bylo a dodnes stále do velké míry je zakázané jakkoli veřejně demonstrovat. Dneska však máme media, internet, moderní technologie nebo lidi jako ty, kteří se dostanou dovnitř a můžou o nás svobodně informovat. V 80. a 90. letech jsi nemohl vůbec nic, ani vyjít na ulici a jakkoli třeba jen uvažovat o tom, že bys veřejně řekl, že jsi Sahrawánec. Za to se tehdy nešlo ani do vězení, ale rovnou do hrobu. I proto se aktivisté v tuto dobu projevovali spíš skrze graffiti jako ¡Viva Western Sahara!, ¡Viva Polisario! s vyobrazením západosaharaských vlajek nebo prostřednictvím různých samizdatů.

Jako dítě jsem v té době pomáhal samizdaty a další tištěné materiály roznášet. Policie nikdy neměla tušení, co jsem nosil v batohu. Ještě jsem ale samozřejmě nerozuměl, o co ve skutečnosti jde. Že je to nějaká politika, otázka kulturní, ekonomická, politická. Dělal jsem to prostě proto, že jsem nenáviděl to, jak se mnou nakládají, jak nakládají s mojí rodinou, s mými bratry, se mnou ve škole. To vše jsem si začal uvědomovat později, jak jsem postupně vyrůstal. Věděl jsem, že marocký režim se nám snaží vzít identitu. Když přijedeš na okupované území Západní Sahary, první věc, která tě musí překvapit, je, že tam nenajdeš ani jednu univerzitu, nenajdeš tam žádnou knihovnu, žádné pokročilé vzdělávací instituce, žádné divadlo ani pořádné kino. Prostě nic, co by pomáhalo lidem se vzdělávat a kulturně se rozvíjet. Žádné takové místo na okupovaném území není.

Jako student jsem se o tohle začal zajímat. V roce 2002 jsem společně s dalšími přáteli založil iniciativu, která po marocké vládě požadovala vybudování univerzity na okupovaném území. Netrvalo dlouho a policie nás všechny pozatýkala a uvěznila. Policie v té době dokonce zaútočila na naši školu a zmlátila všechny studentky a studenty. Mě, jelikož jsem byl vůdce iniciativy, ihned odvedla k výslechu. Zajímalo je zejména, zda jsem v kontaktu s Polisariem. Ve skutečnosti jsem žádné kontakty neměl. Byl jsem mladý kluk. Nic jsem neschovával. Realita byla prostě taková, že jako Sahrawánec jsem se cítil utlačován. Nebyl jsem svobodný. Sakra, vždyť jen pobřeží Západní Sahary má přes 1200 kilometrů a není tam ani jediná univerzita!

Dodnes?
Ano, dodnes. Přitom naše země je bohatá. Přesto tam není vůbec nic. A kvůli mé studentské iniciativě mě v roce 2002 vyhodili ze školy. To je důvod, proč jsem dneska na univerzitě teprve ve 3. ročníku. Opět studovat jsem mohl začít až v roce 2014. Celých 12 let jsem měl do školy vstup zakázán.

Co se změnilo roku 2014, že ses mohl vrátit ke studiu?
V Maroku se od roku 2005, od počátku intifády, hodně věcí začalo hýbat. No dobře, hodně je asi silné slovo. Tak alespoň něco. Mnoho informací se začalo šířit za hranice a Maroko se dostávalo pod mezinárodní tlak. Svět se dozvídal o krutostech, které marocký režim po dlouhá léta na okupovaném území praktikoval. Ať už šlo o násilné potlačení mírových protestů, mučení a jiné nelidské zacházení, nebo dokonce masové vraždění, bití žen a všech nevinných uvězněných v nelidských podmínkách. Lidé o nás začali víc mluvit a Maroko bylo nuceno změnit přístup.

Co je pravdy na tom, že se Maroko začalo chovat jinak jen navenek, předstírat demokratický přístup, avšak ve skutečnosti si zachovalo svoji tradiční míru represe?
Ano, tak to je. Maroko předstírá, že je tu demokracie, navenek se tváří, že je vše v pořádku a že tu nikoho neutlačují. Zprvu Maroko začalo dávat Sahrawáncům práci, i z toho důvodu, že uzavřelo s EU dohodu o volném obchodu, která s sebou přirozeně nesla i plnění základních demokratických předpokladů včetně práva na práci. Jenže kolik těch pracovních míst ve skutečnosti bylo? Šest set. To je jen nepatrný zlomek.

Kolik vás na okupovaném území vlastně žije?
Je nás okolo půl milionu. Přesné počty nikdo neví.

Vraťme se ještě k tvé perzekuci. Co bylo oficiálním důvodem, který ti zamezoval ve studiu? 
Neexistuje žádný oficiální důvod. To je na tom to nejvíc absurdní.

Chceš říct, že tě na 12 let vyhodili ze školy a ani ti neřekli proč?
Přesně tak, neřekli mi nic, ani mi nedali nic napsaného. A tak jsem se tehdy stal u nás známým. Hodně lidí o mém případě mluvilo, několik organizací zajímal můj příběh. Tím jsem si postupem času, právě díky určité popularitě, zajistil návrat do školy. Maroko mi povolilo studovat vybrané bakalářské programy. Tak jsem se dostal sem na univerzitu. Takových jako já jsou ale spousty. I jeden z mých bratrů nemůže studovat. Maročané ho uvěznili, ještě když chodil na základní školu v roce 1995. Nemůže studovat dodnes.

A mohou tedy Sahrawánci v Maroku studovat cokoli, nebo pro ně existují nějaká omezení?
Je to komplikované. Většina mladých Sahrawánců se nejčastěji snaží dostat na práva. Nevím proč, ale asi kvůli podstatě naší situace. Ve skutečnosti ale nelze studovat cokoli. Kupříkladu já jako student posledního ročníku si nemůžu svobodně ani vybrat téma své diplomové práce. Nemůžu psát ani bádat o ničem, co by se jakkoli dotýkalo Sahrawánců a jejich kultury.

Převládá i zde na univerzitě negativní přístup vůči Sahrawáncům? 
Dalo by se to tak říct. Mezi učiteli jsou ale samozřejmě výjimky.

Máte i mezinárodní přednášející?
Ano, na katedře angličtiny máme jednoho Američana, jediného cizince. Nic si nedovolí, ani nemůže. Všichni ostatní jsou Maročané.

Musí být dost těžké o těchto věcech mluvit. Jak moc velké je to tady riziko?
Ano, musíš být opatrný. První, kdo je na ráně, jsou vždycky studenti. Mnoho jich zatkli a stále je zatýkají. Pořád dokola.

Kdy se to stalo naposled?
Přibližně dva měsíce zpátky. Šlo o malý studentský protest uvnitř kampusu. Policie ho jako vždy násilně potlačila. Další problém je, že Maročané se často stylizují do role obětí. Neustále jim vymývají mozky, po staletí čelí propagandě ze strany královské rodiny. Členové královské rodiny tvrdí, že jsou přímými potomky proroka. Vidíš ten nápis támhle na tý hoře (ukáže na obrovský arabský nápis, který se u Agadiru rozpíná přes celý svah kopce nad zálivem)? „Bůh, král a vlast“. To znamená, že královská rodina získala pravomoci konat přímo od Boha. V důsledku tak Maročané nemohou o ničem svobodně mluvit, pokud jim to královská rodina přímo nedovolí.

IMG_2719.jpg

Nápis na svahu u Agadiru odkazuje na motto „Bůh, vlast a král.

A takhle to funguje už několik staletí. Například v roce 1975, kdy Maroko vtrhlo do Západní Sahary (takzvaný Zelený pochod, pozn. aut.), král se v rámci propagandy nechal vykreslit jako osvoboditel národa od španělské nadvlády. Dokonce se tehdy hovořilo o vybudování mostu mezi Sahrawánci a Maročany, kteří společně pokořili Španělsko. V televizi, v novinách, všude. To samozřejmě dodnes nelze absolutně zpochybnit, a to přesto, že je to celé smyšlené. Jediná politická demokratická strana, která si to dovolí rozporovat, jsou komunisti.

Je komunistická strana v Maroku legální politickou stranou? 
Je ilegální, nemůže se účastnit voleb. Většina jejích aktivistů je ve vězení. Fungují však ve spolupráci s dalšími organizacemi, často s těmi lidskoprávními. Vždycky se zajímali o situaci Západní Sahary. Jako de facto jediní. A je jich jen pár. Všichni ostatní považují Sahrawánce i Západní Saharu za Maroko. Nelze s nimi o tom ani jakkoli diskutovat. Vždy to skončí tím, že řeknou: „Ale vláda říká…“ nebo „Ale král říká…“ Žádný prostor pro diskusi, natož změnu názoru.

Funguje alespoň na univerzitě nějaká bližší spolupráce s marockými studentkami a studenty, nebo i tam je to takhle rozdělené?
Ano, je to stále rozdělené. Nemohou nás nikterak podpořit, bojí se. Na druhou stranu, není problém s nimi hovořit soukromě. Nemůžu proti nim nic říct. Jsou to lidé jako my. Takhle se stýkám s mnoha Maročany, ať jde o básníky, učitele, spisovatele, pracující, studenty… Ale nemůžu se s nimi jen tak bavit o čemkoli. Prostě proto, že je nechci uvést do nebezpečné situace a oni sami téma Západní Sahary neotevírají.

Musí ale o tom přece vědět. To je nikterak neláká se s tebou o tom bavit?
Ano, oni to vědí. Nejsou ale moji blízcí přátelé, spíš známí. Já nechodím k nim domů, oni nechodí ke mně domů. Ale jinak je vše korektní. Je to složité.

Existuje nějaký případ, kdy se Maročané připojili k akci Sahrawánců?
Nepřipojují se, nicméně samozřejmě existují výjimečné případy. Jsou maročtí osadníci, kteří na okupovaném území žijí mezi Sahrawánci. Někteří z nich tak přijali sahrawánskou kulturu a v podstatě i identitu, nebo se dokonce aktivně připojili k intifádě. Jenže tím se dostali ještě do větších potíží. Marocký režim na ně nahlíží jako na zrádce a podle toho se k nim chová. Ještě hůř než vůči nám. Tito lidé jsou dokonce vyděděni vlastními rodinami. Takových případů je mnoho.

Další zajímavý příklad ze současnosti se týká jednoho marockého chlapce, kterému je dnes asi třináct let. Jeho rodina se ho zřekla. Marocká rodina. Rodiče se rozvedli a nikdo se o něj nestaral. Jeho babička věděla, že se od mala stýká se Sahrawánci, že všichni jeho kamarádi jsou Sahrawánci. Ale místo toho zavolala policii, aby si ho vzali a umístili do sirotčince. Postavil se proti tomu a sám požádal babičku, aby mohl žít se Sahrawánci. Jedna rodina se ho ujala a přijala ho za svého syna. Vše zcela oficiální cestou. Je to první Maročan adoptovaný sahrawánskou rodinou. Lze jej považovat za pozitivní příklad, že takové soužití je možné.

Mohl bys popsat, jak probíhá obvyklé zatčení marockou policií? Co se potom děje do chvíle, než tě zase pustí na svobodu?
Osobně jsem byl mnohokrát zatčen a uvězněn na několik dní. To se dělo a děje pravidelně. Každý měsíc mě někde chytí a pak vyslýchají. Třeba pokaždé na letišti, když někam cestuji. Někdy mi nedovolí ani odcestovat. Pokud tě zadrží na ulici při demonstraci, nejdřív tě zbijí. Poté tě odvezou někam na tajné místo, často jde o utajenou stanici, kde tě pak mučí. Samozřejmě před jakýmkoli verdiktem soudu. To běžně trvá tak kolem dvou až tří týdnů. Dva až tři týdny mučení, kdy o tobě nikdo nic neví. Nikdo neví, kde jsi, co se s tebou děje a jestli se ještě vůbec někdy vrátíš. Až pak tě oficiálně uvězní. Soudní líčení přijde nejdřív po devíti měsících. A pak tě teprve propustí.

Mluvil jsi o dvou až třech týdnech mučení. Co to znamená?
Tohle se těžko popisuje. Je to opravdu drastické, hrůzné. Mě osobně naštěstí nikdy nemučili. Pravděpodobně díky tomu, že jsem mediálně známý. Ale existují různé metody. Například velmi oblíbená je takzvaná kuřecí pozice. To ti svážou ruce a nohy a pověsí tě hlavou dolů. Potom tě mlátí vším možným hlava nehlava, dokud nezkolabuješ. Další metoda je taková, že tě položí na záda na stůl, hlava ti visí ve vzduchu a v této poloze ti cpou do úst kusy špinavé látky, kterými tě dusí. Opravdu nechutné. V některých případech ti rovnou lijí do úst moč. Je to vlastně takový waterboarding, jen ne s vodou, ale s močí. Naprosto obvyklé je sexuální zneužívání, znásilňování a ponižování. Nikoli jen žen, ale i mužů. Tyhle věci je těžké popsat. Většina lidí o tom nechce mluvit. Pro mnoho propuštěných je to nepřekonatelné trauma.

Pokud jsem pochopil správně z předchozích svědectví, které jsem si měl možnost vyslechnout v Laayoune, většina bývalých vězeňkyň a vězňů se po takové zkušenosti ještě víc radikalizuje. Jak to působí na tebe?
To je pravda. Řekl bych, že jejich přístup je velmi krátkozraký. Můžeme říct, že Maroko jako okupant jedná jako hloupý student. Místo toho, aby se učilo od ostatních, aby si ho lidé vážili, aby ho milovali, dělá vše proto, aby ho naši lidé nenáviděli. Dělá pořád stejné chyby. Vytváří si permanentně nepřátele. Tento jeho přístup je samozřejmě někdy úspěšný. Ne všichni jsou silní a po návratu už nemají energii. V některých věznicích je běžné používat elektrošoky, to má na osobnosti lidí destruktivní dopad. A strach z takového mučení je jako noční můra. A potom, když chceš získat práci, musíš říct, že jsi Maročan.

IMG_3352.jpg

Sahrawánské aktivistky z Laayoune, mnoho z nich jsou bývalé
politické vězeňkyně. Namalovaný ukazováček je symbolem práva sahrawánského národa na sebeurčení.

To platí i pro soukromý sektor? I tam se musíš přihlásit k marocké národnosti?
To ne. Nicméně problém je v tom, že takové práce tam zas není tolik. Když se jakkoli angažuješ, jsi pořád pod dohledem a oni samozřejmě tlačí na tvého zaměstnavatele, aby tě propustil. Můžu uvést příklad učitele Mohammeda Mayara ze soukromé školy. Ten byl vyhozen čistě kvůli svým aktivitám (Mohammed Mayara je koordinátor disidentských Equipe Media, pozn. aut.). Takových případů je mnoho. A pak je tu spoustu lidí, kteří práci neseženou vůbec. Mezi ně se řadím i já. Chceš žít normální život. Nezůstaneš navždy mladý. Chceš mít rodinu, ženu, děti. Ale nemáš peníze. Nemáš moc možností. Můžeš utéct a požádat o azyl. To je ale to, co Maroko chce – abys odešel. Už od roku 1975 probíhá marokanizace, již od Zeleného pochodu. Pokud odejdeme, zemi navždy ztratíme. Navíc nemůžeš odejít bez práce, bez peněz, bez naděje.

Když jsi například umělec, a těch je mezi námi mnoho, tak se jako Sahrawánec tady nemůžeš uživit. Jestli jsi básník, nemáš žádnou naději. Žádné vydavatelství ti nic nevydá. Takže mnoho těchto lidí jen sedí v kavárnách a nic nedělá. Já můžu psát a číst poezii doma. Tady, kde sedíme, už ne. To tě přirozeně vede k myšlenkám začít žít jinde. Jenže je tu extrémní chudoba. Přestože je naše země bohatá. Naše zdroje by vystačily nejen nám, ale pro celý region včetně Alžírska. My z toho nemáme vůbec nic. Takže v důsledku ani možnost odejít není vůbec snadná.

Kde vidíš řešení? Co se musí stát, aby se Sahrawánci osvobodili, získali a naplno užívali svá práva?
Musíme pokračovat dál v našem úsilí. Věřím v sílu našich lidí. Nesmíme nechat porazit naši naději. Samozřejmě potřebujeme mnoho podpory zvenku, od našich přátel, lidí jako ty, kteří budou pomáhat obhajovat naše práva a šířit naše svědectví o tom, co se tu děje. Věřím, že řešení přijde od těchto lidí. Nevěřím politikům. Nevěřím všem těm státům a OSN. Všichni jen kontrolují své vlastní zájmy. Jediní lidé, kterým věříme, jsou lidé jako ty, kteří mohou náš hlas šířit dál. Všichni ti, kdo mohou ve svém přirozeném prostředí o situaci svobodně hovořit a diskutovat, organizovat se a tlačit například na vlastní autority, které od Maroka nakupují naše bohatství. Já věřím v sílu lidu, ne v politiky.

A co referendum? Věříš v takové řešení?
Snažím se věřit, ale od roku 1991 se nic nestalo.

Myslíš, že jste k němu alespoň o něco blíž?
Svět je plný pokrytectví. V různých reportech a rezolucích o Západní Sahaře už Maroko přiznalo, že Sahrawánci mají právo na sebeurčení, že Západní Sahara není součást Maroka. Už ale nepřiznalo, že je okupant. V současnosti je nelegální kamkoli dovážet jakékoli bohatství z okupovaného území Západní Sahary. Ale přesto se to normálně děje, protože takový je zájem. Proto nevěřím, že referendum přijde od OSN. Můžeme na ně tlačit, ale jen pokud budeme mít všude lidi, kteří věří a uznávají naše práva. Dokud je mít nebudeme, nic se nezmění.

V případě, že by se přeci jen referendum uskutečnilo a Sahrawánci ho vyhráli, co by se potom stalo se všemi marockými osadníky, kteří již dávno na území Západní Sahary žijí?
Žijeme s Maročany od roku 1975. Nikde jinde na světě nenajdeš příklad osvobozeneckého hnutí, které by nikdy nezabilo jediného civilistu.

Polisario nikdy nezabilo civilistu?
Ne, ani jednoho. Všechny revoluce a jejich revolucionáři kupříkladu zabíjeli zrádce. My to neděláme. Existují Sahrawánci, kteří kolaborují, mají s Maročany společné obchodní a další zájmy. Nechci tvrdit, že jsme nějací andělé, ale naší přirozeností je svoboda a mírumilovnost. Můžeme bojovat, ale jako vojáci. Voják proti vojákovi. Nikoli proti civilistům. My říkáme OSN a Maroku, že lidé, kteří se tu narodili, se stanou občany Západní Sahary se všemi právy, které jim z toho právoplatně náleží.

A nebojíš se, že ta nenávist, která ve vás doutná po několik desetiletí, se promítne do nějaké násilné formy odsunu Maročanů?
Nebudu říkat, že tu není nenávist. Ale nejde o nenávist, jejímž cílem je Maročany pozabíjet nebo jim upírat práva. Protože pokud se díváš do budoucnosti, vidíš soužití, vidíš popíjet Sahrawánce s Maročany kávu, procházet se společně v parcích, vidíš, jak spolu navzájem normálně obchodujeme. My nemáme problém s Maročany jako lidmi. Například v roce 1999 jsme uspořádali velký protest. První svého charakteru v Západní Sahaře. Už jsme se neschovávali doma a nepředávali si potajmu informace, ale vyšli do ulic. Netrvalo dlouho a napadla nás policie. Ihned začala vyvíjet tlak na marocké osadníky, kteří tam žili. Řekli jim, že jim krademe zemi, kterou oni dostali od krále. Že jsou povinni ji bránit. A tak se přidali k policii a vypukla válka uvnitř města. Mnoho lidí umřelo. Bylo kolem toho hodně zármutku, a proto se ta kauza dostala až k soudu, kde bylo odsouzeno také několik Maročanů. To byl pro většinu marockých osadníků neuvěřitelný šok. Zjistili, že jim vláda lhala a zmanipulovala je. Od té doby se do ničeho prakticky nezapojují. Ten konflikt je jenom mezi marockou vládou a naším lidem.

 

Rozhovor vyšel dne 17. června 2017 v Deníku referendum.

Advertisements