Jsem tu, protože #přijímám

Současná diskuze o uprchlicích a uprchlících se v našich končinách stává dokonalou rasově motivovanou fraškou. Nad Českem se kupí hustý bílý mrak nenávisti, ze kterého lítají hromy blesky jako jeden hejt za druhým. Je jedno, jestli zleva, zprava či snad zpředu anebo zezadu. Dokonce i opozice si poprvé v historii samostatné České republiky notuje s vládou; tuzemští občané a občanky se po 70 letech od pokusu o vlastní likvidaci v průběhu WWII zařadili do čela evropského odporu vůči rozmanitosti. Nic než národ! Snad jako kdyby nám tu již pár let ordinoval české nadlidství mi(ni)str propagandy Goebbles. Jako kdyby se rasová nenávist stala všeobecně kladně přijímanou hodnotou, a to i přesto, že rasová diskriminace už dávno patří v mezinárodní judikatuře mezi ty nejhorší provinění proti lidským právům vůbec.

Jenže v Česku máme s tím rasismem tak nějak problém dlouhodobě. Tu se přetaví do nenávistných pogromů proti Romkám a Romům, tu v nenávistné shromáždění proti muslimkám a muslimům, kterých tu máme jak šafránu anebo v době konfliktu na Ukrajině proti Ruskám a Rusům v různých podobách. Tím ale ten výčet samozřejmě nekončí. Zkrátka nějaká rasově diskriminovaná skupina se vždycky najde, co si nakonec užije svých 15 minut slávy na pódiu české nenávisti.

Mladí zelení společně s dalšími za udělení azylu syrským rodinám v ČR

Mladí zelení společně s dalšími za udělení azylu syrským rodinám v ČR

Já nejsem rasista, ale…“. Je Česko vskutku společenským zrcadlem života Daniela Landy, co kdysi na bílým koni přijel a dodnes z něj neslezl? Ten přece taky není žádným rasistou a nikdy nebyl, protože zpívat „kdo nám to sem z palmy spad’? Černý voči, je to negr, to není můj kamarád,“ není žádný rasismus, ale… antikomunismus, v lepším případě mladistvá nerozvážnost. To je na diagnózu. Co by asi zpíval mladý Daniel dnes? „Kdo nám to sem na bárce připlaval? …“?!

Skutečnou malost rasové diskriminace pak ale nejlépe odkrývá skutečnost, které čelíme a která mě původně vedla k napsání tohoto textu. Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky zveřejnil 18. června dlouho očekávanou výroční zprávu za rok 2014. Závěry této zprávy mobilizují tisíce ne-li milióny lidí, kteří se organizují za účelem najít v duchu mezinárodních standardů udržitelné východisko. Takřka 60 miliónů lidí se dostalo v loňském roce nedobrovolně do pohybu. Tj. 42,5 tisíce lidí denně, kteří byli z důvodů perzekucí či ozbrojeného konfliktu nuceni opustit svá obydlí. 86 % uprchlic a uprchlíků našlo pomoc v rozvojových zemích, 25 % pak v těch zcela nejméně rozvinutých. Více jak 50 % všech uprchlic a uprchlíků byly v loňském roce děti mladších 18 let z toho 34,3 tisíc bez doprovodu dospělé osoby.

Globální Sever, nejbohatší státy světa včetně České republiky, které se řadí mezi ty rozvinuté i proto, že úroveň lidských práv a svobod a institucionální ochrana lidí v tísni je hluboce zakotvena v právním řádu daného státu, se nyní nedokáží vyrovnat ani s ¼ z celkového počtu migrujících osob za důstojným životem. Takovým životem, na který má každá lidská bytost nezcizitelné právo. Prostě proto, protože všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.

Jsem tu, protože #přijímám

Jsem tu, protože #přijímám

60 miliónů nuceně vysídlených osob ale dokazuje, že na mnoha místech naší planety se lidé stále svobodní a sobě rovní nerodí. Díky perzekucím nebo rozličným katastrofám, ať už přírodním nebo ozbrojeným konfliktům, zkrátka důstojného života nežijí. I proto se mezinárodní společenství už při sestavování Všeobecné deklarace lidských práv usneslo, že článkem 14 právo na azyl zařadí mezi základní lidská práva. Doslova tedy tak, že každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu. Anebo rovněž, že každý má právo na takovou životní úroveň, která by zajistila jeho zdraví a blahobyt vč. jeho rodiny (čl. 25), ale zejména to, že každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost (čl. 3). K dalšímu rozpracování a posílení těchto práv v mezinárodním lidskoprávním rámci došlo poté, co byla v roce 1951 OSN schválena Ženevská konvence o uprchlících. A protože hlavními garanty lidských práv jsou státy, jsou to právě oni, kdo má povinnost zajistit ochranu lidských práv všem v rámci své jurisdikce. Tam, kde pak stát není schopen zajistit ochranu některých základních práv, osoba se může domáhat ochrany těchto práv v jiném státě. A o nic víc v podstatě nejde.

Koneckonců, v takové situaci se ocitlo v minulosti i mnoho Češek a Čechů, ať už za války nebo v průběhu minulého režimu. To je všeobecně známo. A stalo se tak i mému tatínkovi, který před 40 lety, společně ještě se dvěma kamarády uprchl před perzekucí za vidinou důstojného života přes Maďarsko, Jugoslávii a Rakousko do Německa, kde získal azyl, mohl svobodně žít a rozvíjet se.

V těchto emotivních chvílích, mediálních a politických přestřelkách si o to víc uvědomuji, nakolik vděčím všem dobrým lidem, kteří nebyli v té době zaslepeni rasismem a při jeho cestě za svobodou a důstojným životem tatínkovi pomohli. Jinak bych se totiž asi nikdy nenarodil. A proto i já #přijímám.

Původní text vyšel 23. června v Deníku referendum.

Porajmos, an excluded part of the Holocaust

For the demolition of the pig farm Roma activits demonstrated in Terezín during the International Holocaust Remembrance Day. Photo: Konexe

For the demolition of the pig farm Roma activits demonstrated in Terezín during the International Holocaust Remembrance Day. Photo: Konexe

One of the biggest horrors in human history ever is the Holocaust. A genocide of human diversity widely known as a genocide of Jews in the name of Nazi ideology before and during the WWII. A nightmare which afterwards gave a basis – as a reaction to never repeat it again – for the Universal Declaration for Human Rights and further developed the international human rights framework. But is it enough as a global reaction towards such a genocide? It could be if the implementation is universal as well and does not have to face endless hatred, phobias and discrimination across the world.

In the end of January 2015 it is 70 years after the liberation of the most brutal Nazi extermination camp, Auschwitz-Birkenau where at least 1.1 million prisoners died. Nevertheless, do we know enough about Holocaust even after 70 years? What do we know about other ethnicities and social groups who were victims of this tragedy too? Furthermore, what do we know about Czech situation particularly? Has the Czech society reconciled with the past? Let me tell you a brief story about one death camp in South Bohemia where hundreds of Romani people were tortured and murdered, but still today are not recognized as victims of Holocaust by the general public.

Tábor lety in 1942 – 43. Source: www.holocaust.cz

Tábor lety in 1942 – 43. Source: http://www.holocaust.cz

Camp Lety (In Czech: Tábor Lety), administrated by the Czech Criminal Police, was situated close to the city of Písek, about one hour south from the capital. Until August 1942 its capacity was around 600 men, but later it grew to up to 1100 including women and children. The living conditions were terrible, many people died of diseases because of poor hygienical conditions (e.g. in 1943 they were struggling with Typhus epidemic), died of exhaustion or due to the cruelty of its guards.1 No child who was born in the camp survived. All guards were Czechs, no German or any other nationality has been served in this madness. On the contrary, the Czech guards showed as much pitilessness and brutality as their German colleagues in other Nazi concentration or death camps all around Europe. This case, besides other things, approves there are no borders in cruelty as well as that the human brutality is not based on any biological ground either. Czechs until today do not accept that they massively cooperated during the Holocaust, they consider themselves only as victims, not murders… thus this is a taboo to discuss related to Nazi terror in our territory.

Romani people called the Holocaust as Porajmos2. During WWII 90 % of Romani population in the Czech lands were exterminated (!). Camp Lety is among engaged historians, activists and Romani people understood as a symbol of Porajmos in Czech. Romani people who live in the Czech Republic nowadays mostly have their roots in Slovakia. They have come to Czech mainly during the communist’ assimilation politics which have broken their traditional life, family connections and brought them into Czech towns and cities without any proper preparation and human sensitiveness, basically as if they were things and not beings.

Large-capacity pig farm in Lety. Red line: The Lety Camp; Blue line: The current tiny memorial. Source: www.lety-memorial.cz

Large-capacity pig farm in Lety. Red line: The Lety Camp; Blue line: The current tiny memorial. Source: http://www.lety-memorial.cz

Besides the communist’ seed of anti-Gypsyism, which thus has been built on the ground of xenophobia, a non-understanding of the cultural diversity and specifically lack of tolerance towards relocated Slovakian Romani people, the Czech attitude to the Romani Porajmos is underlined in the own situation around Camp Lety. However of all the important places related to Holocaust which are well maintained with respect towards their victims, Camp Lety is not. Next to and also partly on the place, where the camp had been built originally, was built a large-capacity pig farm in 1973 which still stands today. The unworthy, undignified and smelly piggery which harasses year to year all of the visitors who wish to honor the memory of all the victims of the Camp and Porajmos in Czech at all. One terrible camp exchanged to another one. Such ignorance and irreverence!

Meanwhile, the Czech Republic is facing anti-Gypsyism on various levels, from ordinary disrespected mutual coexistence, where openly almost 8 out of 10 people3 do not want to live next to Romani people via the systematic segregation of Romani children in schools4 up to far-right marches and rallies which are full of hatred towards Romani people. These are not far from serious pogroms what we know from the beginning of the 20th century as well as several racial-based murders. Just imagine if Czechs had the same attitude against Jews.

“Liven Hitler, he rid us of filth (Roma)! Roma to gas!”, a DIY t-shirt from one anti-Roma march in the North Bohemia (2011). Source: www.romea.cz

“Liven Hitler, he rid us of filth (Roma)! Roma to gas!”, a DIY t-shirt from one anti-Roma march in the North Bohemia (2011). Source: http://www.romea.cz

Thus far, will the 70th anniversary of the liberation of the Auschwitz-Birkenau be an opportunity for the recognition of Porajmos in the Czech lands finally? Will it be an opportunity for the final demolition of the pig farm and for a construction of a dignified place of Romani reverence, for broad reconciliation with the Holocaust in the Czech Republic as well as for the universal inclusion of all ethnicities in its territory to full life? I hope so very much, but my skepticism persists.

This article was originaly published as a part of the Ecosprinter‚s memorial collection towards the International Holocaust Remembrance Day 70 years after Auschwitz we say never again (…)“, original article is here.

1According to historical sources around 1400 people has been integrated in the camp, 327 did not survived, around ¼ was released or escaped and ¼ was transported to gassed to death in Auschwitz-Birkenau.

2Also Porrajmos, Pharrajimos which means literally destruction or Samudaripen which means literally mass killing.

3According to public polls around 90 % of Czechs see mutual coexistence with Romani people as very problematic.

4See European Commission not satisfied with Czech response to discrimination of Romani children, http://www.romea.cz/en/news/czech/european-commission-not-satisfied-with-czech-response-to-discrimination-of-romani-children

Švihlá chůze zimním Kišiněvem

Zima, zdá se, je v Kišiněvě a v Moldavsku vůbec docela očistec. Ne snad proto, že by zde probíhal nějaký krutý severák, život komplikovaly tuhé mrazy nebo vánice a tuny sněhu. Vůbec ne. Zima je docela mírná, teploty kolem nuly, sem tam trochu chumelí nebo naopak prší. Při troše štěstí vysvitne i Slunce. Na první pohled tradiční vopruz mírného klimatického pásma. Ten hlavní problém ale spočívá jinde. Moldavkyně a Moldavci totiž totálně rezignujou na údržbu komunikací a to jak na silnicích, tak na chodnících. Jakoby snad v Moldavsku úřadovalo Ministerstvo švihlé chůze.

Bláto bláto blátíčko.

Bláto bláto blátíčko.

Že někdy budu psát o něčem takovym, jako o neudržovaném chodníku v zimě, to mě zkrátka nikakdá nenapadlo. Myslel jsem si, že takový téma si nechám až na penzi. Jenže to byste vážně nevěřili! Já to prostě nedokážu vůbec pochopit. Totiž v létě, respektive od jara do podzima, po ulicích pobíhají desítky úklidových jednotek, které zametají a zametají, denno denně od rána až do večera, všude. I u nás před barákem, kde mě ráno co ráno budila paní s šustícím koštětem až jsem měl někdy chuť jí připomenout, že zametala už včera, předevčírem a… Na ulici není ani lístečku či náznak hromádky prachu. Ulice jsou tedy velmi čisté, a kdyby i se stejnou vervou byly opravovány a bez bariér, Německo by mělo vážného konkurenta. Ale v zimě?! Jako kdybychom se posunuli o desítky let zpět a stovky kilometrů někam vážně mimo evropský kontinent.

Pořkáme, až zaprší a uschne. Foto: http://trm.md/

Počkáme, až naprší a uschne. Zdroj: http://trm.md/

Výsledkem celýho tohodle úletu je to, že ve chvíli, kdy je nasněžíno a naledíno, lidi se beznadějně klouzají po ulici jak klauni s tučňákama v cirkusu anebo naopak jsou všichni od bláta až po uši. Někdy obojí. Výsledkem jsou tak mnohdy neuvěřitelné pohybové kreace, jež nemají daleko k baletu, modernímu tanci či krasobruslení. Neuvěřitelná tragikomedie. Ulice jsou tak v podstatě přístupné jen zdravým lidem, kteří nezřídka kdy končí v nemocnici s naraženinami či v horším případě zlomeninami. Zkrátka a jednoduše v Moldavsku posypat chodník trochou písku nebo v extrémnějším případě solí nikdo nezná.

Když mrzne, bruslíme.

Když mrzne, bruslíme. Zdroj: http://trm.md

Už jsem se ptal různých lidí, kámošů, známých, kdo má tyhle věci na starost a jestli jim to jako nevadí, tahle zimní chodníková ignorace..?! Kdo za ten tristní stav nese zodpovědnost a proč s tím kurnik nikdo nic nedělá, když v létě bych si moh na chodníku skoro prostřít? Co dělaj přes zimu všechny ty zametačky a zametači?! Zpravidla mi reakcí byly pokrčená ramena a jakási studná opověď, že vadí, a že odpovědnost leží ASI na městu. OK, říkám. A to si nikdo nestěžuje, ty desítky polámaných lidí nevyžadují nápravu? To třeba majitelkám a majitelům obchodů nevadí, že se k nim lidi musí doslova doklouzat? Další pokrčená ramena…

Lopaty a posyp, to je velká neznámá.

Lopaty a posyp, to je velká neznámá. Foto: Katie Aune, http://katieaune.com

A tak až do konce března, než pořádně zaprší a smeje se SÁM všechen ten hnus, se lidé v Moldavsku, v závislosti na teplotě, klouzají po zledovatělých chodnících či brouzdají v blátě a sněhu, aby poté zase mohli čile šukat ulice jak o život.

Farewell to Facebook

Today it is right one month since Facebook has blocked my account because does not like my name – Jo Jo Jo – and now wants to see my state issued ID to confirm it. No jokes!

Besides the fact I would never send to any application or company my personal data via internet services*, they imho do not have any right to claim it for the sake to provide you access to your account which has been established almost 8 years ago and during that time no problems nobody had had – never claimed it before.

This is it, I cannot go further, ID or nothing.

 

I have (had) around 800 friends on FB, absolute majority of them I know personally, met them all around the world and I have been in touch with them very via FB. Basically, I have never approved anybody who I do not know. Thus my account simply could not be considered as a fake. Moreover, nick names are not unusual, but conversely pretty common on Facebook. Therefore to claim an ID not from all, but just from some of its users can be understood as a discrimination: Why should I need an ID and tens of my friends not?! Moreover, nobody informed me in advance that this situation can happen. FB has never told me „we will need your personal data to maintain your account“. If so, I would have never join… On the contrary I have used FB for years and used it even for pretty sensitive / personal communication, which I have lost suddenly, as well as other personal data like photos or particular contacts. FB did not give me any chance to save it before it blocked the account.

Otherwise, after a month without FB I must say „yeah! I have more free time!”, I do not check the „wall“ all the time and do not wasting time with reading never ending trolling and other nonsense. Actually in fact, FB does not have much to offer, it is just wasting of time though. Mainly because you cannot even filter the content, you can just consume whatever FB has chosen for you. In other words, it is a voluntary consumption of a spam.

Thus far, paradoxically, I would like to really thank to FB that it has blocked my account finally, opened my eyes and liberated me from itself as well as it showed how Big Brother may look like: What the hell does FB do with all of the IDs, passports and other documents with sensitive personal data? How does FB storage it? Who has got an access to it? Under what law they are responsible? These questions and more are coming to my mind because of lack of its transparency…

On the other hand, to be fair, I also should thank to FB for its services which I really appreciated – those which are linked to people‘ networking and organization and at least not last, to thank to FB for its innovation in the field of social media. But everything has got its own end. And the end has already come. The king is dead, long live the king! Good bye Facebook! Hello Twitter & Tumblr!

 

* exeptions are only bank transfers

KLIniKA: another city is possible!

If you have ever visited Prague, you may have spent time in the district of Žižkov. It is well known for being one of the foremost centers for alternative culture in the country. So you would think that a neighborhood with such an important role would be a place thriving with unrestricted art movements and an anything-goes cultural norm. Unfortunately, that is not the current situation in modern day Žižkov. This can be seen no better than in the current situation of the Autonomous Social Centre KLIniKA.

Skateboarding exhibition inside KLIniKA - everything is possible..

Skateboarding exhibition inside KLIniKA – everything is possible..

Klinika was established in the beginning of December when a group of activists occupied an old clinical center and decided to change it into something what we still miss in Praha. With a very nicely formulated project they wanted to build an independent social – cultural center based on autonomous principals. The autonomous centre could have the power to create from a devestated clinic a successful, publically beneficial project. Unfortunately, as usual, state authorities with fear and prejudices, dealt with it through no dialogue but with repression. After 10 days Klinika was evicted by the riot police. Moreover, the facts which now we learn lead to the conclusion, that the police have got much more influence than we first expected.

What happened with Klinika is nothing more than a clear testimony which states in what the real situation of the Czech institutions is. Which one is more powerful than the others and finally which one holds the executive power. Repressive forces have got more influence than they would have in a well deserved democratic society.

This fall, we commemorated 25 years after the fall of the former regime which fell among others due to violation of civil and political rights and bore clear signs of an authoritarian regime, which former dissidents often and in my opinion very aptly, described as a bureaucratic dictatorship. The system, which without scruples their own apparatchiks and omnipresent State Security (StB – the political police in “communist” Czechoslovakia) interfering with the inalienable rights and freedoms of its own citizens’. And it’s all thanks to the strong, institutionally police apparatus that bullied anyone to whom this malevolence is pointed. My parents who spent hours at the Police station at Bartolomějská street (the headquarters of the StB) under police interrogation can tell you- right Mom?

Next year, in the summer, it will commemorate 10 years the brutally suppression by the state power of CzechTek. The almost traditional summer Teknival, where the participants and the participants were beat up a blood riot just because they were “different”. All the applause of the political in the security elite of the state from the same country which is reported to have the values ​​of liberal democracy. Cultural diversity is not an obstacle to peace but a condition in a real liberal democracy. Anyone can tell you, yea dude?

Now to Autumn 2014, the second decade of the 21st century. In Prague’s Žižkov, something was created that many of us have been waiting for years. What many of us know from abroad or at least been ready for. Something that in many places around the world, for a long time has worked without debate, proved its broad contribution here that it can be entirely subsumed under the term of “public interest”. I still remember the moment when I visited in Norwegian Trondheim the renowned Svartlamon and saw for myself that another city is really possible. Now it’s hard to convince me otherwise.

The Autonomous Social Centre Klinika had ambition to be something more than only a squat. It could be the nucleus for our own small Žižkov’ “Svartlamon”. The project in just 10 days revived a building which was a dilapidated clinic on Jeseniova street and was turned into a thriving area filled with joy and hope. And mainly- purpose. It was not only the place itself, but also its immediate surroundings that felt gray boredom is not absolute, and that if it wants to, it can be a joint effort to make something unforgettable.

What eventually happened is an uncomfortable finding that the state again called the cops and had power over all the efforts of people of the initiative and outside the clinic to vacate. No dialogue, just again and again- riot police. Democracy whether non-democracy, police state, bureaucratic dictatorship, authoritarianism … All this in our system still rots and prevents people to peacefully develop differently than the official propaganda dictates.

The struggle continues! Follow the effort on the Internet and on Saturday in Prague at a local demonstration.

 

Written for Ecosprinter 12. 12. 2014 as an translation of my original text to bring the issue beyond the Czech border.

KLIniKA: jiný město je možný!

Bylo nebylo, dlouho jsem se k blogu vůbec nedostal. Musím uznat, že kombinace práce pro OHCHR a FYEG dělá všechno pro to, abych na psaní jakýchkoli dalších textů neměl vůbec čas a energii. A tu, co zbývá, neuržitelně plýtval nikdy nekončícími diskuzemi na sociálních sítích.[1] Nicméně jedna událost mě nenechává chladným a mám nutkavou potřebu se k ní alespoň touto cestou na dálku vyjádřit: Autonomní sociální centrum KLIniKA

Autonomní centrum mělo za cíl vytvořit ze zpustošené opuštěné polikliniky plnohodnotný veřejně prospěšný projekt.

Autonomní centrum mělo za cíl vytvořit ze zpustošené opuštěné polikliniky plnohodnotný veřejně prospěšný projekt.

Toto je z mého pohledu asi nejdůležitější text posledních týdnů ne-li měsíců. Svědectví o tom, v jakém stavu a nakonec i postavení se ocitají státní instituce, a hlavně – jakou která z nich v důsledku a v dílčích chvílích, ale zato zásadních, drží (výkonnou) moc.

Letos na podzim jsme si připomněli 25 let po pádu minulého režimu, který padl mimo jiné kvůli potlačování občanských a politických práv, nesl zřejmé znaky autoritářského systému, tehdejším disentem často a dle mého názoru velmi trefně označován za byrokratickou diktaturu. Systém, který bez zkrupulí prostřenictvím svých aparátčíků a jejich všudypřítomných stbáků zasahoval do jinak nezcizitelných práv a svobod svých vlastních občanek a občanů. A to vše právě díky silnému, institucionálně prorostlému policejnímu aparátu, který šikanoval kohokoli, na koho tato zlovůle zrovna ukázala prstem. Moji rodiče s hodinami strávených v Bartolomějský by mohli vyprávět, viď mámo.

Příští rok v létě si zase připomeneme 10 let poté, co byl státní mocí brutálně potlačen CzechTek. Tehdá už takřka tradiční letní teknival, kde jeho účastnice a účastníci byli seřezáni do krve těžkooděnci jen proto, že jsou “jiní”.  To vše za potlesku politických a bezpečnostních špiček státu, toho samého státu, co se hlásí k hodnotám liberální demokracie. Té demokracie, která z principu kulturní rozmanitost má považovat za přínos, nikoli patologii a tedy překážku v míru a rozvoji. Mnozí by mohli vyprávět, viď kámo.

Podzim 2014, druhá dekáda 21. století. Na pražském Žižkově vzniká něco, na co mnozí z nás čekají už léta, co mnozí z nás znají ze zahraničí nebo alespoň z vyprávění. Na to, co na mnoha místech světa už dávno funguje a bez debat dokazuje svůj široký přínos, který veskrze lze zahrnout pod termín veřejný zájem. Dodnes si pamatuji moment, kdy jsem navštívil v norském Trondheimu proslulý Svartlamon a ujistil se, že jiný město je fakt možný. Už jen horko těžko mi tohle někdo vymluví.

Autonomní sociální centrum Klinika mělo ambici být něčím víc než jen squat. Mohlo být zárodkem právě pro takový náš malý žižkovský Svartlamoen. Projektem, který jen za 10 dní oživil budovu chátrající polikliniky v Jeseniově ulici a proměnil ji v bující prostor plný radosti a naděje. A hlavně smyslu. Ale nejen samotný objekt, ale i své bezprostřední okolí pocítilo, že šedivá nuda není absolutní, a že když se chce, lze jí společným úsilím nahradit něčím nezapomenutelným.

Co se nakonec stalo a proč popisuje ve výše odkazovaném textu Arnošt Novák, jedna z hlavních postav iniciativy. Stát opět povolal k výkonu fízly a nechal přes všechnu snahu lidí z iniciativy i vně Kliniku vyklidit. Žádný dialog, jen opět a zas těžkooděnec. Demokracie nedemokracie, policejní stát, byrokratická diktatura, autoritářství… To vše v našem systému stále hnije a brání lidem se pokojně rozvíjet i jinak, než jim diktuje oficiální propaganda.

Boj pokračuje! Sleduj internety a v sobotu se ukaž na demo.

[1] K zamyšlení.

Svatební moldavské šílenství

Poslední dobou se se svatbami doslova roztrhl pytel. Minulý víkend jsem si odskočil do vlasti, abych s přáteli oslavil rovnou dvě svatby. Tento víkend jsem byl pozván na svatbu v Bălți, druhém největším městě Moldavska. Rozdíl mezi českou a moldavskou svatbou je větší, než jsem si vůbec dokázal představit.

Tak v prvé řadě svatba v Moldavsku patří mezi vůbec nejdůležitější společenské události. Ne, že by tomu bylo v Česku nějak výrazně jinak, ale přeci jen většina lidí svatbu jako takovou vnímá spíš symbolicky, rozhodně do ní neinvestuje svůj roční plat a rozhodně se na ní neklepe celá vaše rodina a další půlka vesnice. I když výjimky samozřejmě existují na obou stranách. Ty však, jak se říká, jen potvrzují pravidlo.

svatbě vévodí růžová barva

svatbě vévodí růžová barva

V Moldavsku jsou svatby jak přes kopírák a hned na první pohled si člověk uvědomí, že z tradice stal se solidní byznys z katalogu. U nás by se dalo v podobném duchu hovořit o Vánocích, které pod tlakem trhu mizí ve smogu komerce a konzumu. Jenže moldavské svatbě se nepochybně daří dovést tento fenomén k dokonalosti. Totiž všechny ty svatební cinkrlátka a neuvěřitelný služby kolem doslova rámují materialistický fetišismus, do kterého je moldavská svatba pečlivě zabalena. Ve společnosti, která je jinak vlastně strašně materiálně chudá, jde nesporně o rozpor, který bije ihned do očí. Podobně jako kdysi u nás satelitní příjímače na venkovských staveních s kupou hnoje přímo na návsi.

Materialismus v Moldavsku svatbám prostě vévodí. Čím větší a dražší svatební auto, tím líp. Čím dražší prostory, tím líp. Čím větší a honosnější večeře, tím líp. Nekontrolované plýtvání se stává hrdým cílem. Mimochodem, jedna z moldavských svatebních tradic je skládání talířů do pater. Totiž jídlo se na stoly servíruje v průběhu celého večera a vůbec nezáleží na tom, jestli se sní nebo ne. Jednotlivé chody se vrství na sebe, třeba i na ještě nedojedený plný talíř. Rodina se pak může pyšnit, že na jejich svatbě měli pět vrstev a u sousedů jenom čtyři.

talíře se kupí bez ohledu na to, zda se jídlo sní nebo ne

talíře se kupí bez ohledu na to, zda se jídlo sní nebo ne

Čím víc utracených peněz, tím líp. Čím víc kýče, tím líp. Fantasie a individualismus nebo snad originálnost se nenosí. Svatba musí prostě splňovat společenské normy a zavedený konstrukt. Hostky a hosti zkrátka už dopředu ví, na co se mají (ne)těšit. Muzika, doprovodný program, jídlo, chlast, design, dekorace, tanec.. no prostě vše má svůj typický charakter, který lze popsat jako koncentrovaný nevkus a nezodpovědný konzumerismus.

Třešničkou na dortu je pak dárek pro novomanžele. Na dárky, pokud nemáte na to koupit fakt něco hodně drahýho, radši úplně zapomeňte. Mohli byste si akorát utřít ostudu. Místo toho se věnují peníze. Ano, prachy. Čím víc, tím líp. Že jste chudí? Nezájem, na svatbu rovnou zapomeňte. Nebo si půjčte. Studuješ? Půjč si od mámy. Jsi bez práce? Půjč si o bráchy. Nemáš bráchu ani mámu? Běž do banky. Na svatbu prostě bez peněz nelez. Obálky, do kterých se peníze odevzdávají, jsou nadepsány jménem a novomanželé poté přesně vědí, kdo je jakej škrt. Obvyklá suma nejde pod 100$, což je pro Moldavce ekvivalent poloviny běžného měsíčního příjmu. Nikdo se nenechá zahanbit, i kdyby měla celá rodina jíst následující měsíce jenom suchý brambory.

doprovodný program nenechává nikoho v klidu

doprovodný program nenechává nikoho v klidu (anebo naopak?)

Účast na svatbě byla pro mě bez diskuze velkým zážitkem, ale také malým šokem, jakým způsobem lze událost typu svatba materiálně vytunelovat a udělat z ní kýčovitou estrádu bez špetky vkusu, soudnosti a špiritu. Ale proti gustu…